Rozhovory

Žiju tady a teď

Redakce (13.08.2010)
Žiju tady a teď Žiju tady a teď

Hana Andronikova se objevila na našem literárním nebi doslova jako kometa. Uspěla hned se svým debutem, románem Zvuk slunečních hodin. Získala za něj nejen Literární cenu Knižního klubu, ale v roce 2002 i Cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. V dohledné době by se měla v knihkupectvích objevit její nová kniha.



Jaký je člověk či občan Hana Andronikova, když zrovna není spisovatelkou, ale sleduje politické hašteření v naší zemi, šarvátky mezi neonacisty a Romy, raduje se či trápí láskou…?

Hm, politické hašteření raději příliš nesleduji, snažím se užívat každého dne a radovat se z maličkostí, netrápit se věcmi, které neovlivním, a soustředit se na to, na co vliv mám, a tam přispět svojí troškou do mlýna. Snažím se nesoudit druhé a poslední dobou se učím být laskavá i sama k sobě. Zatím mi to dá dost zabrat.

Od roku 1999 se věnujete spisovatelské profesi. Dá se vůbec u nás uživit literaturou, když máme tak relativně malý knižní trh? Velmi omezený okruh vyvolených literátů to sice dokáže, avšak s železnou pravidelností musejí vydávat stále nové knihy, jejich náměty se dramatizují či filmují. Ale vy takový případ nejste…

Psaní je pro mě radost, někdy posedlost, jindy trápení, ale co se týká obživy, spoléhám na jiné zdroje. Když jsem začala psát, řekla jsem si, že v psaní nebudu dělat kompromisy, že budu psát to, co chci, že nechci psát pod tlakem. Naštěstí umím i jiné věci, takže se můžu živit jak konzultacemi v oblasti lidských zdrojů, tak i psychologií a terapeutickou činností.

Možná vás už unavují otázky na vaši skvělou prvotinu. Je ještě něco, na co se vás nikdy nikdo nezeptal, a přece by si Zvuk slunečních hodin zasloužil zdůraznit?

Je to už osm let, co jsem Zvuk dopsala, takže dávná minulost. Strávila jsem psaním dva roky života, to mi připadá, že stačí. Hodně mi to dalo a vždycky jsem ráda, když mi nějaký čtenář řekne, že ho román oslovil, ale jinak se tím už vůbec nezabývám. Žiju tady a teď.

Předpokládám ale, že to kromě milostných dopisů asi nebyl váš absolutně první pokus okus o literární dílo, i když se to všude uvádí... . Nebo se mýlím
Ano, mýlíte. Skutečně to byl první větší pokus, pokud nepočítám básničky, které jsem psala ještě na a gymnáziu, a pak nějaké kratší povídky a eseje na a vysoké škole.

Pocházíte ze Zlína, takže tam jste inspiraci k jedné z dějových linií románu mohla získat, ale vzhledem k roku vašeho narození jste koncentrační tábor zažít nemohla. Jeho atmosféru se vám však podařilo vystihnout tak přesvědčivě, jako byste to skutečně prožila. Přenos myšlenek v čase, dokonalé vcítění se nebo jak vás vlastně napadlo zasadit děj svého románu právě tam?

Nemám pro to žádné logické vysvětlení, tak jako nedokážu dost dobře definovat, z čeho vyvěrá inspirace. Věřím, že pokud vypneme v našem světě tolik přeceňovanou levou hemisféru, tedy analytické myšlení a logiku, získáme přístup k informacím, vhledům a zážitkům, které patří ke kolektivnímu dědictví. Jung tomu říká kolektivní nevědomí. Spousta věcí z románu ke mně přišla ve formě jakýchsi vnuknutí nebo snů, hodně se mi tehdy zdály nejrůznější příběhy, které jsem neprožila. Bylo to jako vzpomínky na něco, co jsem de facto zažít nemohla. Pokud věříte v reinkarnaci, tak se nabízí snadné vysvětlení.

Nezatočila se vám pak hlava z toho kolotoče velkého ohlasu na vaši knihu?

Ani ne, moc jsem to tehdy neprožívala, tou dobou jsem řešila úplně jiné věci. Nejdřív rozvod, do toho povodně a v zápětí náhlá smrt mého otce. Tyhle ztráty naprosto přehlušily všechno ostatní, co se tehdy dělo. Kolotoč kolem románu jsem vnímala z velké dálky, jako by se mě to ani netýkalo. Kniha si žila svým vlastním životem a já se snažila vyrovnat s tím svým.
Váš následující soubor povídek Srdce na udici naopak literární kritika téměř kompletně strhala. Vyčítala vám mimo jiné, že ještě nejste vypsaná. Nemáte teď s odstupem času pocit, že jste vydání své další knihy uspěchala? V umění jakéhokoli druhu se většinou ukazuje, že navázat na úspěšný debut je mimořádně náročné…

Uspěchaná určitě nebyla. Ono se to tak může jevit, když si člověk řekne, že Zvuk vyšel v roce 2001 a hned rok poté Srdce na udici. Ale já jsem první knihu dokončila v roce 2000, tedy rok předtím, než vyšla, takže povídkový cyklus vznikal poctivé dva roky. V době, kdy měl první román úspěch, mi Jáchym Topol řekl: „Jen počkej, jak si na tobě smlsnou, až vydáš další knihu. To teprve poznáš, jak je to tady klaustrofobický.“ Abych byla úplně upřímná, mně reakce kritiky, ať kladná či záporná, v momentě vydání knihy už moc neříká. Věc je napsaná, uzavřená, já vím, že jsem ze sebe vydala to nejlepší a jestli to někomu nestačí, s tím nic nenadělám, takže se tím příliš nezabývám. Jde se dál. A co se týká Srdce na udici, ať je názor kritiky na tuto knihu jakýkoli, já osobně ji považuji za daleko lepší než je ta první.

Se svou další knihou si naopak dáváte na čas. Rukopis jste měla odevzdat už loni, ale nějak se vám to pozdrželo… Dočetl jsem se, že má pracovní název Blues. Použijete jej i v definitivní verzi?

Ne. Dokonce tento název nepoužívám ani jako pracovní!

Prozradíte alespoň něco o jejím obsahu?

Těžko se mi to popisuje. Nejsem si ani jistá, zda tato kniha zapadne do škatulky „román“, řekla bych spíš, že jde o koláž, někdy až na hranici reportáže, ale to je vlastně jedno. Kniha je o hledání a putování, vede do amazonského pralesa a nevadské pouště, klade si otázky o smyslu naší existence a občas se tu a tam vynoří i nějaká odpověď. Stačí?

Musí stačit. Počkám si tedy, až kniha vyjde… V březnu 2008 měla v Divadle Archa premiéru vaše dramatizace příběhů z uprchlických táborů Tanec přes plot. Podnětem k této práci byla pouze nabídka režisérky Jany Svobodové nebo spíše dramatický náboj tohoto fenoménu, který zažívá Evropa v posledních letech?

Podnětem k práci byla samozřejmě hlavně problematika, která mě přitahovala, fenomén migrace, který zažívá celá planeta, téma, které se týká každého z nás. V létě 2007 jsme s Janou Svobodovou jezdily po uprchlických táborech a záchytech, mluvily s lidmi, kteří přicházejí do České republiky z nejrůznějších koutů světa, a snažily se z nich dostat jejich příběhy. Celý projekt se jmenuje Dialogy na útěku, což dobře vystihuje atmosféru, ve které se tito lidé pohybují. Musely jsme s nimi nejdřív navázat bližší kontakt, získat jejich důvěru, aby se nám postupně mohli otevřít. Na našich cestách jsme našly i lidi, kteří se nakonec stali součástí živého představení. Navíc se stali také součástí našich životů. Člověka to pohltí. Všichni jsme zažívali různá překvapení, zvraty ve vývoji samotných příběhů, na kterých stojí celé představení. Při této práci jsem zjistila, že mě divadlo velice zajímá a baví. Tohle bych řekla, že je ta moje troška do mlýna.

O autorce
Hana Andronikova (*1967, Zlín) vystudovala Filozofickou fakultu UK, obor angličtina-čeština. Pak pracovala jako personální manažerka v několika tuzemských i zahraničních firmách. Literární profesi se věnuje od roku 1999. Debutovala románem Zvuk slunečních hodin (2001), za který v roce 2002 získala Cenu Magnesia Litera era v kategorii objev roku. Následoval soubor 8 povídek Srdce na a udici (2002). V březnu 2008 měla v divadlee Archa premiéru dramatizace příběhů z uprchlických táborů Tanec přes plot, na které spolupracovalala s režisérkou Janou Svobodovou. Letos by měla vyjít její další kniha.