Recenze

Zemřela, aby mohla začít žít

Redakce (21.08.2013)
Zemřela, aby mohla začít žít Zemřela, aby mohla začít žít

Příběh Anity Moorjani je o to neuvěřitelnější, že popisuje skutečné události. Anita se narodila v Hongkongu indickým rodičům a vyrůstala ve zvláštním mixu západní a východní kultury. Chodila do britské školy, ale její rodiče ji vychovávali jako hinduistku. Otec by preferoval, kdyby si vzala předem domluveného muže, matka jí poradila, že je důležité, aby byla šťastná.

Anita se o náboženství nikdy nijak nezajímala, dokud ve škole nezjistila, že mezi ní a jejími křesťanskými spolužáky činí rozdíly. Ale školu vystudovala, pak i navzdory otcovu přání nastoupila do práce a sama si našla ženicha dle gusta.

Tahle samostatnost Anitu sice stála mnoho starých známých, ale s rodinou nikdy nepřestala mít dobré vztahy. Anita měla několik let všechno: skvělého manžela, dobrou práci, podporující rodinu i slušný příjem.

Jenže pak její nejlepší kamarádka dostala rakovinu. A zanedlouho si zákeřná nemoc odnesla i Anitina švagra. Anitu to šokovalo, neboť v obou případech šlo o mladé lidi, její vrstevníky. Začala proto studovat knihy o rakovině a snažila se ze všech sil chorobě nedat šanci.

Jenže Anita začala mít z nemoci takový strach, že za rakovinotvorné začala pokládat téměř všechno: jídlo, plastové tašky, sluneční paprsky… A když si na klíční kosti objevila tvrdou bulku, tušila, že nepůjde o nic dobrého.

Musela jsem zemřítAť už za to mohl stres, nebo jenom ošklivá shoda náhod, lékaři Anitě oznámili, že u ní objevili rakovinu.

Anitina noční můra se zhmotnila a mladá žena se zhroutila. Opustila práci, odmítala se setkávat s blízkými a nemoc ji pomalu začala sžírat. 2. února 2006, po několika letech neúspěšné léčby a pomalého umírání zkolabovala.

V nemocnici Anitě doktoři nedávali žádnou naději na přežití. „Tohle je poslední fáze,“ připravovali matku a manžela na nejhorší.

Kamarádka Mona je buddhistka, a sotva se dozvěděla, v jak špatném stavu se nacházím, dala dohromady skupinu svých buddhistických souvěrců a začali zpívat mantry za mé uzdravení.
A zatím tady v Hongkongu moje maminka přecházela po nemocniční chodbě sem tam a modlila se za můj život k Šivovi. Cítila se bezmocná, nevěděla, co jiného dělat, a tak se vydala do hinduistického chrámu – do toho, kam mě rodiče brali jako malou holčičku. Vystoupala po širokých schodech u vchodu, prošla nádvořím a vstoupila do hlavní modlitebny, kde u přední stěny stály na podstavcích sochy bohů v životní velikosti – Kršna, Šiva a Ganéša byli všichni zkrášleni zářivými barvami. Maminka před ně usedla se zakrytou hlavou, promlouvala s nimi a jejich přítomnost ji utěšovala.
V tutéž dobu jedna blízká rodinná přítelkyně jménem Linda, věřící katolička, zorganizovala v kostele modlitební skupinu. Pověděla knězi o mém stavu a všichni se za mě modlili.


Ať už to bylo díky modlitbám tří různých náboženství, Anitině odhodlání, nebo zásahu „shůry“, mladá žena ze smrtícího kómatu skutečně procitla. Ve chvíli, kdy jí bylo nejhůř, viděla sebe a svou rodinu, popisuje i hřejivé teplo, lásku, světlo a nádherné osvobození od všech strachů.

Musela jsem zemřítKdyž se vzapamatovala, lékaři nevěřícně konstatovali, že se Anitina rakovina dala na ústup. Pro mladou ženu to bylo jako znovuzrození. Svět byl najednou barevný a překrásný a Anita každé ráno vstávala s báječným nutkáním, že si den musí užít, jak nejvíc to jde. A ostatně proč ne? Největší strach je vždycky ze smrti a Anita poznala, že té se bát nemusí…

A o svém neuvěřitelném setkání se smrtí se rozhodla promluvit. Nejprve k blízkým, později do rádia a nakonec ji známí přesvědčili, aby napsala knihu. Ta nyní přichází šířit optimismus, sílu a odhodlání i českým čtenářům.

Získala jsem nyní náhled na život, který se mnou sdílelo jen velmi málo lidí v mém okolí. A již jsem se ničeho nebála. Neměla jsem strach z nemoci, stárnutí, smrti, ztráty peněz, z ničeho. Když už ani smrt není hrozivá, nezbývá mnoho, čeho by se člověk mohl být, protože smrt se vždycky považuje za nejhorší možnost.  Akdyž vás něděsí to nejhorší, co ještě zbývá?
Také pro mě bylo těžké zařadit se zpátky do  života, protože mi tento svět nepřipadal skutečný. Onen druhý svět mi připadal mnohem opravdovější. A jak jsem se už zmínila, potýkala jsem se s tím, jak všichni berou všechno strašně vážně – například jak se stresují kvůli penězům, i když mají spoustu krásných věcí, které si mohou užívat a za které mohou být vděční. Také jsem nemohla pochopit, jak mohou lidé kvůli penězům tolik zanedbávat všechno ostatní včetně lásky, vztahů, talentu, tvořivosti, individuality a tak dále, a trávit tolik času v práci, kterou nemají rádi. Způsob, jakým nahlížejí na život, mi připadal naprosto špatný. Jejich priority a hodnoty byly nesprávně nastavené a mně se zdálo, že to mají všechno vzhůru nohama. Bylo mi jasné, že jsemasi dřív uvažovala stejně, ale teď jsem si nedovedla představit, že bych se k tomu mohla někdy vrátit.