Čtenářské recenze

Zapomenout někdy je to největší štěstí

Redakce (20.11.2014)
Zapomenout někdy je to největší štěstí Zapomenout někdy je to největší štěstí

A to především v situacích, kdy se nám v životě stávají hrozné věci. Někdo blízký nám zemře, onemocníme nějakou nevyléčitelnou nemocí, jsme účastníky nehody a v důsledku toho ochrneme, ztratíme práci, rodinu a někdy dáme všanc i vlastní život, apod. Pak jsou tu ale skutečnosti, na které zapomenout nesmíme – zrůdnosti druhé světové války, Československo bojující za svobodu při nacistické nadvládě či během „zlaté“ socialistické éry komunistické strany, kdy se každý občan postavil za druhého a stal se součástí národní masy.

Jenže Pavel Vencl je pravým opakem. Rád by si vzpomněl na to, kým vlastně doopravdy je. Tráví čas v psychiatrické léčebně v Bavorsku a dozvídá se, že byl nalezen v havarovaném letadle, které nejspíš směřovala z Československa. Tam se moci nyní chopila komunistická strana a provádí čistky v intelektuální sféře.

Postupně si začíná útržkovitě vybavovat pár věcí. Několikrát byl někým v uniformách zbit, umí mluvit několika jazyky – nejen německy, jak se zprvu mylně doktoři domnívali – ovládá techniku boxu, bravurně umí hrát karty a žádná žena mu nedokáže odolat.

Pak ale přicházejí Američané, aby ho vyslechli. A ti rozdmýchají v Pavlovi myšlenku, aby se pokusil o útěk do Švýcarska a odtud pak zpět do „své“ vlasti. Tam by totiž rád zachránil svého kamaráda, který díky nově nastolenému režimu musí pracovat v dolech v Jáchymově. Podaří se mu to? Najde odpovědi na všechny své otázky? A setká se ještě někdy se svou argentinskou láskou v domovině vládnoucího Juana a Evity Perónových?

*

V jezírku plavala víla. Musela to být víla, protože byla úplně nahá. To víly ostatně dělají – že se koupou nahé. Nikde jsem totiž neslyšel, že by si oblékaly plavky – to by potom nebyly vílami.
Byla ke mně otočená zády a já ji neviděl do obličeje. Přesto jsem si byl skoro jistý, že je to Ingrid. Na druhé straně jezírka se otočila a plavala zpátky – byla to Ingrid. Doplavala do míst, kde už dosáhla na dno, a postavila se na nohy. Vypadala téměř identicky s tím, jak jsem si ji vykreslil ve svých představách – bez její ústavní uniformy.
„To jste tam dlouho nepobyla!“ zavolal jsem na ni přátelsky.

Seděl na židli vedle dveří, což nebylo příliš chytré. Kdyby měl židli naproti dveřím, byla by jeho pozice mnohem výhodnější. Nejdřív vůbec nereagoval, notně otrávený mým močákem, ale nakonec se na mne přeci jenom líně obrátil. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že něco není v pořádku, protože místo pyžama jsem na sobě měl oblek. Majznul jsem ho přes hlavu tím klackem, ale nesložil se. Začal se, trochu otřesený, zvedat. Zasadil jsem mu přímý direkt. Byla to dobrá rána a druhou chytil o zeď. Začal se sesouvat, ale chytil jsem ho, abych ho nemusel zvedat ze země.
Na mojí posteli jsem ho svlékl a natáhl na něj mé pyžamo. Přivázal jsem ho k lůžku a do pusy mu vrazil roubík. Pak jsem ho přikryl dekou. Nemohl jsem sice předvídat, jak brzy na něho někdo přijde, ale s tím se nedalo nic dělat.

*

Spisovatelé a autoři, kteří nejsou Vieweghem, Pavlovskou, atd., nejsou tak čtiví a známí, což je velká škoda. Například František Niedl, rodák z jižních Čech, by určitě za hřích stál. Měl jsem to štěstí a mohl si přečíst jeho nejnovější dílo Hráč a nemůžu si ho vynachválit. Krátké kapitoly, málo postav a skvěle propracovaný děj. Trochu pokulhává psychologické prokreslení postav, ale to se dá odpustit. Jak jinak strávit volný čas než s knihou českého autora.

Autor recenze: Josef Němec