Oceněné knihy

Zaniklé vsi, lži, vraždy a další křivdy

Redakce (13.08.2010)
Zaniklé vsi, lži, vraždy a další křivdy Zaniklé vsi, lži, vraždy a další křivdy

Mezitím se samozřejmě dočkala několika redakčních úprav (například se změnil název, původní byl Lešanská kronika či Kronikář), což je mimochodem servis, který mnohým českým prozaickým textům zoufale chybí. Rovnou je však nutné konstatovat, že sebelepší redaktor by z rukopisu moc nevykouzlil a autoritativnější typ by možná pisateli doporučil, aby se na své dílo znovu podíval a dopsal jej. Autor: Pavel Mandys Zdroj: Týden str. 82 Kultura, 22.9.2008

Cukrový klaun je totiž kniha napsaná zručně i čtivě, se snahou zachytit osudy jednoho kraje od války až po devadesátá léta, a to navíc pro romanopisce dosti atraktivního – rozsáhlého příhraničního vojenského prostoru Boletice na Šumavě, plného rozstřílených vesnic. Sichinger umí vykouzlit metafory, ale přitom se jimi příliš neopájí. Tedy – občas ano, ale ne tak zjevně a často, aby to bylo nápadné a odvádělo to pozornost od děje. Bohužel právě v ději tkví největší úskalí Cukrového klauna, pro nějž by původně plánované názvy byly mnohem přiléhavější. Román totiž vskutku připomíná vesnickou kroniku, tedy záznam známých místních událostí, k nimž ovšem kronikář nemusí přidávat vysvětlení a rozuzlení.
Naopak román by takovými prvky disponovat měl, pokud ovšem nejde o (post)modernistický experiment, jehož záměrem je znejistit čtenáře, navnadit jej na thrillerový děj – a pak se vysmát jeho primitivní touze po krvi a napětí. Ze Sichingerova textu bohužel nelze vyčíst, že by měl takový úmysl, a nedořečené zápletky, nevysvětlené motivace a navzájem se nepropojující osudy svědčí spíše o spisovatelské bezradnosti: autor má jistě dar popsat kraj, lidi a situace, ale – jako ostatně většina domácích tvůrců – už není schopen toto dosadit do nějaké vynalézavější konstrukce. V případě Cukrového klauna je to o to smutnější, že původně na cosi takového docela zdařile navnadí, ovšem pak od všech motivů uteče, aniž čtenáře uspokojí. Možná by mu prospělo zprůhlednění a zjednodušení. Sichinger dosti neúčelně střídá perspektivy: zprvu vypráví pohledem starousedlíků, pak přeskočí k Alešovi o generaci mladšímu a skončí u jeho otce, přičemž mezitím ještě vše prolíná reminiscencemi životního příběhu muže, který místo aby se nacistické honoraci pomstil za to, že mu zabavila koně a motorku, jak plánoval, emigruje do Německa. Zde vykoukne alespoň jeden nosný a „donošený“ motiv, totiž pozůstatky nacistické šlechtitelské botanické stanice.

Ten je ovšem spíše vedlejší, respektive není ani příliš jasné, který z několika motivů je tím hlavním. Tragédie ženy, která sice přišla k velkým penězům, ale jejíž mladá dcera Klára zahynula při (neobjasněném) předávkování a místní jsou k ní přinejmenším podezřívaví? Tragédie Klářina kamaráda Aleše, který se pustí do marného pátrání po příčinách její smrti? Či tragédie jeho otce, jenž zase musí pátrat po něm? Právě tento příběh byl Sichingerovou prvotní inspirací, přesněji článek v Respektu portrétující muže z Teplic, který za znuděného přihlížení policie na vlastní pěst pátral po zmizelém šestnáctiletém synovi – a nakonec uspěl, jakkoli to byl úspěch nanejvýš bolestný.
Kdo si najde tuto reportáž v archivu zmíněného časopisu, toho napadne, že jde o námět na román či rovnou film. Nabízí se forma tradiční detektivky i psychologické drama muže, který přichází o syna ve chvíli, kdy si k sobě po několikaletém odloučení začínají nacházet cestu. Sichinger si vybral obojí a ani jedno, tápe nad tím, jak skutečné události uchopit, a ve finále k nim mnoho nepřidává. A když už, tak je to problematické, jako padouch Švec, který je nadsazeně unikavým fantomem a do prostředí se zrovna nehodí – či se mu měl autor přinejmenším více věnovat. Místo toho přidává zápletky jiné, které ale – jak již bylo řečeno – neumí pospojovat jinak než místem, kde se odehrávají či odkud pocházejí jejich aktéři. Jistě: jde o první román jedenačtyřicetiletého učitele angličtiny (předtím publikoval poezii a v roce 2005 sbírku povídek, další román má podle rozhovoru v Lidových novinách již několik let hotový, ale nenašel pro něj nakladatele), tudíž lze předpokládat, že fabulační dovednost získá časem, zkušenostmi a – připomínkami čtenářů.