Recenze

Za oknem se vznáší duch děvčátka...

Redakce (12.10.2012)
Za oknem se vznáší duch děvčátka... Za oknem se vznáší duch děvčátka...

Její otec pracuje jako správce hřbitova Růžový vrch. Amelia vyrostla ve stínu stoletých stromů, mezi náhrobky obrostlými stovkami růžových keřů. Tam si hrála, tam spřádala své první sny a fantazie, a tam také poprvé uviděla ducha...

„Nemám dojem, že by samota měla něco společného s mou osamělostí,“ říká Amelia. Teď je jí dvacet sedm let, je uznávanou odbornicí na restaurování starých hřbitovů, zakázek má vždycky dost a při tom stíhá fotit náladové obrázky a vést si blog pod výmluvným názvem Hrobničení. Zní to trochu excentricky? Možná však nejde ani tak o morbidní zálibu jako o prostý fakt, že Amelia ví, že je trochu jiná než většina lidí – má schopnosti, díky kterým bude vždycky balancovat na pomezí světa živých a světa mrtvých.

Samotu má ráda, doteď jí vždycky vyhovovala. To se však brzy má změnit. Amelia je pověřena důležitou zakázkou – dát do pořádku Dubový háj, rozlehlý, velmi starý hřbitov patřící Emersonově univerzitě. Odjede na místo a provede úvodní průzkum terénu, nafotí si náhrobky a odhaduje množství práce. Pak přijde pár deštivých dnů, během nichž musí s prací počkat. A právě déšť s sebou přinese nemilé překvapení – smyje hlínu v jednom mělkém hrobě a odhalí tak jednu celkem čerstvou mrtvolu...

Tuto nemilou zprávu jí přinese detektiv John Devlin z charlestonské policie. John Devlin je muž, jehož  podivnému kouzlu by podlehla snad každá žena. Jenomže Amelia vidí něco, co většina žen nemůže – kolem něj se vznášejí dva duchové. Dřív, než Devlin vůbec promluví, ona už o něm ví mnohem víc, než co by jí byl ochoten na počkání prozradit. Duch krásné, divoce působící ženy, a duch malého smutného děvčátka... V minulosti tohoto muže se určitě neskrývá nic veselého.

Amelii se život rázem převrátí naruby. Policie ji zatáhne do vyšetřování, protože jako jediná zná historii Dubového háje a dokáže rozšifrovat indicie ze starých náhrobků. Kromě toho s ní začne svérázným způsobem komunikovat možný vrah – vodítka, která zanechává, ji však vždycky pustí jenom o malý krůček dál. K tomu se přidává strach – co když má být ona sama jeho příští obětí?

A co je snad ještě horší – v Amelii se probouzejí city k Devlinovi. Nemůže odolat. Přesto ví, že musí. Její otec, který vládne stejnou schopností rozeznávat duchy, jí už od dětství vštěpoval hlavní zásady, jak se vyhnout nebezpečí. Nikdy se nedruž s těmi, koho duchové pronásledují. Pokud tě takový člověk vyhledá, odvrať se od něj, protože pro tebe představuje strašlivou hrozbu a nedá se mu věřit.

A ona to velmi zřetelně cítí. Jakmile je Devlinovi příliš blízko, ztrácí sílu...

Je zajímavé, jak realisticky tato kniha působí, přestože mnohé z toho, co se v ní děje, by se dalo vlastně označit za paranormální jevy. Není to ani tak fantastičnost. Prostě kouzlo starých hřbitovů a magie duchů, v nichž člověk klidně může věřit.

Ptáte se, odkud se v příběhu bere tolik mrazivě krásné atmosféry? Autorka, Amanda Stevensová, se narodila a vyrostla na úpatí hor Ozarks, což je oblast dobře známá pro svůj osobitý folklor a přetrvávající pověry. Od útlého dětství byla Amanda vychovávána ve strachu z černých koček, žebříků, rozbitých zrcadel – žila ve světě po okraj naplněném magickými věcmi a dlouho prostě neznala nic jiného.

Přečtěte si. Na hřbitovy už pak nikdy nebudete hledět bez zachvění. A co teprve na symboly z epitafů... Víte, co znamená okřídlená duše?

* * * * *

     „Neměl bych tu být,“ řekl s povzdechem. Zvedl naše spojené ruce a bedlivě je studoval, jako by se ze způsobu, jak byly naše prsty propletené, snažil vyčíst nějaké prchavé poselství.
     „Proč ne?“ Věděla jsem, proč by tu neměl být, ale umírala jsem touhou slyšet jeho vysvětlení. „Nejsem zas tak staromódní, abych nemohla být ve vlastním bytě sama s mužem.“
     „Takhle jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct... neměl bych tu být. S vámi.“ To zájmeno lehce zdůraznil. „Děsíte mě.“
     „Opravdu?“
     Ztichl. „Občas mě přimějete, abych zapomněl.“
     Srdce mi bušilo tak silně, až jsem si říkala, že mi snad vyskočí z hrudi. „Je to tak zlé?“
     „Nevím. Funguju takhle tak dlouho... Nejsem si jistý, jestli jsem připravený nechat to plavat.“
     „Pak byste to dělat neměl.“
     Potom vyslovil moje jméno. Nic než to. Amelie. Ale válel ho zvolna po jazyku po způsobu nefalšovaných charlestonských aristokratů, protahoval slabiky s elegantní, panovačnou intonací, kterou podbarvoval úpadek, požitkářství a tajemství toho druhu, jež mohou kvasit jedině v nejhlubších stínech Jihu.
     Vzal do dlaní můj obličej a přitáhl si mě blíž; velice dlouho se mi díval do očí. Myslela jsem, že mě chce políbit, a v očekávání jsem zavřela oči. Místo toho mi palcem zvolna přejel po spodním rtu přesně tak, jak jsem si to vyfantazírovala v restauraci. Polibek to nebyl – tohle gesto by se sotva dalo považovat za polaskání –, ale za celý život se mnou ještě nikdo neprovedl nic tak smyslného. Jako by mi toho večera četl myšlenky a vybíral si z nich moje nejniternější přání a tužby.
     Přitáhl si mě k sobě, objal mě a mlčky jsme tam leželi, dokud opět neusnul. Pod dlaní jsem cítila pravidelný tlukot jeho srdce. Jak spal, bylo stále silnější – a já jsem slábla.
     A přece jsem se ani nehnula.

* * * * *

     Z výrazu jeho tváře jsem vyčetla, že uvažoval o tomtéž. „Ani ne za hodinu byla po celém hřbitově i v těch chodbách celá hejna policajtů. Neexistuje způsob, jak by ji odtamtud dostal a strčil ji do tumby, aniž by ho někdo zpozoroval.“
     „Pokud odtamtud nevede ještě jiná cesta. Třeba chodba do jiného mauzolea. Mohl tam vyčkat, dokud všichni neodejdou, a pak ji vyvléct nahoru. Kdyby už byl uvnitř, za hřbitovní zdí, hlídka u brány by ho neviděla.“
     „I kdyby se mu podařilo dostat tělo bez pomoci nahoru, víko tumby už by sám neuzvedl.“
     „Copak by nepotřeboval pomoc při dopravě těla z chodby?“
     „Možná ne. Zdá se, že má určité znalosti, co se týče kladek. V rozumném časovém horizontu by to zvládl pomocí provazu a silné větve stromu.“
     „Ale ta židle, kterou jsme objevili v komoře...“
     „Ano,“ řekl tiše. „Ta židle.“
     Náznak, že by vrahové mohli být dva – a jeden z nich voyeur –, byl poněkud těžko stravitelný. Vyskočila jsem zpoza stolu. „Uvařím čaj.“ Jako by trocha heřmánku nebo darjeelingu mohla odehnat obludné představy, které náš rozhovor vyvolal.