Rozhovory

Werich je fenomén, jedním stoletím neskončil

Redakce (14.11.2011)

Ondřej Suchý napsal s bratrem Jiřím první společnou knihu a říká:

Kniha nazvaná Pan Werich z Kampy je vůbec první, kterou jste napsal se svým o čtrnáct let starším bratrem Jiřím. Jak se vám psala?

My jsme chodili za panem Werichem, ovšem každý zvlášť. A když zemřel, tak nás občas někdo oslovil, jestli bychom o něm nenapsali nějakou zajímavost. A mně přišlo líto, že všichni fandové nemusejí vědět například to, v které Jiřího knížce je popsáno to nejpodstatnější, co s ním zažil. Nebo že já jsem v Xantypě či v Pozitivních novinách napsal článek, kde bylo něco objevného, na co jsem si vzpomněl. Přišel jsem proto za bratrem, jestli spolu neuděláme knížku. Jemu se to líbilo, domluvili jsme se na společném úvodu, ale pak jsme si dělali každý na své polovině. Obapolná spolupráce se odehrávala až při popisování obrazové přílohy.

Proč je dneska důležité se vůbec zajímat o Jana Wericha?

Werich je velikán, fenomén, je nadčasový a stejně jako Vlasta Burian bude rozesmávat dál, tak Werich jedním stoletím neskončil a bude nám mít co říci i v dalších desítkách let. Měl úžasné vzdělání, byl chytrý a neobyčejně zvídavý. Navíc byl moudrý a všechno uměl reprodukovat osobitým způsobem a naprosto moderní češtinou. Zítra jdu třeba do ZŠ Jana Wericha v Praze-Řepích. Děti tam znají písničky Voskovce, Wericha a Ježka a chodí tam proto, že rodiče i ony chtěli. Vít Olmer natočil dokument Hledání Jana Wericha a byl nadšen, co o něm obyčejní lidé včetně dětí vědí.

Werich s Voskovcem i potom s Divadlem ABC usilovali o to, aby oslovili nejen domácí publikum. Jan Werich měl hrát v bondovce Žiješ jenom dvakrát, v témže roce 1967 točil film The 25th Hour s Anthonym Quinnem… Co považujete za objev a proč?

Třeba jednu maličkost, že si v té bondovce nakonec skutečně „zahrál“ – zpoza křesla mu čouhají vlasy a ruka hladí kočku. Ovšem jak známo, padouch Blofeld, kterého nakonec hrál Donald Pleasence, byl holohlavý, že. Největším objevem pro mě nakonec bylo, že hrál v roce 1961 Dona Marzia v kostýmovaném snímku Italské capriccio v tehdy nám spřátelené NDR. Byla to velká role a já se stopkami zjišťoval, o kolik je větší než kapitán lodě v Baronu Prášilovi, natáčeném v témže roce. Hraje v paruce a v kostýmu, který evokuje Císařova pekaře. Je to sice průměrný film, ale moje pointa je, jak to, že ho nikdo z filmových historiků za celá léta nenapsal do jeho filmografie? Objevilo se to až v roce 2005, což je skoro půlstoletí nevědomosti.

Werich kdysi napsal, že „každá radost musí být vykoupena bolestí“. Vy si všímáte jeho vztahu s dcerou Janou i toho jejího s maminkou Zdenkou, včetně jistého odcizení s Horníčkem… Je možné k těmto soukromým tématům ještě něco dodat?

Lze o nich mluvit, protože bylo už tehdy veřejným tajemstvím, že Jana je nemocná, Werich je nemocný, paní Werichová byla několikrát hospitalizována. Pravda je, že když jsem k němu v posledních třech letech života chodíval, nikdy jsem nebyl svědkem nějakého snad dramatického střetu otce s dcerou anebo manželkou. Spíše naopak. Rád vzpomínám na nejeden společný záchvat smíchu, který nás strhl, už ani nevím proč, jak se to občas stává. Ale protože jsem se ptal na Šmerala, Filipovského, Plachtu, na kdekoho z Osvobozeného divadla, tak jsem se otázal, proč nikdy nemluví o panu Horníčkovi. A on přiznal, trochu drsněji, jisté odcizení, na což jsem zíral, ale za života pana Horníčka bych to neventiloval, to bych se styděl.

Napsal jste knihu Werich, Cortés, Vlachovci o zpěvákovi Rudolfu Cortésovi, teď uvádíte publikaci Takový byl Václav Trégl. Co ještě chystáte?

Díky velkorysosti Josefa Škvoreckého, který mi kdysi ke kazetám rozhovorů, které vedl sedmnáct hodin s Lídou Baarovou, velkoryse připojil devět kazet povídání s Adinou Mandlovou, píšu tedy nyní o herečce, která si s V+W zahrála ve filmu Hej rup!, z něhož ji po válce kdosi vystříhal. Knížka se bude jmenovat Čemu se smála Adina Mandlová?, protože její vzpomínky se sice jmenují Dneska už se tomu směju, jenomže ono toho pro ni k smíchu nikdy moc nebylo. Pak mi zbývá dodělat ještě knížku o ženách kolem Oldřicha Nového a pustit se později do publikace o Haně Vítové, na kterou V+W trpěli, měli ji rádi jako členku svého divadla a já s ní kdysi vedl krásné, dlouhé rozhovory…


12.11.2011  Právo