Recenze

Vždycky budu stát při tobě

Redakce (14.11.2014)
Vždycky budu stát při tobě Vždycky budu stát při tobě

Život se rozhodl ukázat Camryn Bennetové svou odvrácenou tvář, ale láska jí pomohla vyrovnat se se všemi smutky a začít znova. Poprvé po dlouhé době se cítí opravdu šťastná.

Největší dík za to všechno bezesporu patří Andrewovi Parishovi, muži, který v ní probudil něhu i vášeň, o jaké se jí ani nezdálo. Když ji požádal o ruku, nebylo o čem přemýšlet. Už dlouho oba moc dobře věděli, že chtějí zbytek života strávit spolu. Myšlenka, že by to někdy mohlo být jinak, je jednoduše nesnesitelná.

Jediným drobným stínem v tomto moři štěstí jsou snad už jenom Camryniny obavy, že se Andrewovi vrátí rakovina. Taky nu s láskyplným pohledem nikdy nezapomene připomenout, když se blíží pravidelná prohlídka u lékaře. Všechno ovšem vypadá v nejlepším pořádku. Možná je čas opravdu si vydechnout...

A možná ne. Když je člověk nejspokojenější, osud najednou opět tvrdě udeří.

Camryn se obviňuje. Má dojem, že nosí smůlu. Jak jinak by se mohlo stát tolik špatného lidem kolem ní? A co když jednou dojde i na Andrewa?

Co když jí jednoduše není přáno a měla by radši zůstat sama?

O tom samozřejmě Andrew nechce ani slyšet. Nehledal svou lásku tak dlouho jenom proto, aby se jí tak snadno vzdal. Je pevně rozhodnutý pomoci Camryn utéct před stíny minulosti, překonat bolest přítomnou a opět hledět s úsměvem vstříc zítřkům. Andrew jí jednoduše dokáže, že láska překoná všechno...

Obrovský čtenářský úspěch provázel už první díl série – Na hraně zapomnění. Záplava rozčilených a zklamaných čtenářek v podstatě donutil autorku J. A. Redmerski přepsat konec – a taky přidat druhý díl, jímž příběh Andrewa a Camryn završí.

Můžete si být jistí, že nepřijdete o nic z toho, co vás okouzlovalo na první části. Mezi dvěma hrdiny to pořád krásně jiskří, Andrew je romantičtější než kdy předtím a nechybí ani spousta zážitků z další divoké a krásné jízdy napříč Amerikou.

* * * * *

Potom se zastavila a podívala se na mě. „Slib mi, že jestli někdy dostanu Alzheimera nebo demenci a nebudu si pamatovat nikoho, budeš mě navštěvovat každej den a číst mi jako Noah četl Allii.“
„Kdo?“ zeptal jsem se, ale vtom mi to došlo. „Ach, už chápu.“ Rozesmál jsem se a zavrtěl na ni hlavou.
Vykulila oči, její úsměv se rozšířil a vykřikla: „Andrewe! To není sranda! Myslím to vážně!“ Smála se, když jsem ji chytil a držel v náručí.
„Tak jo, tak jo!“ potvrdil jsem pobaveně a přidržel si ji u sebe.
„Byl to tvůj nápad, tak se tomu teď nesměj,“ napomenula mě.
„Já vím, máš pravdu..., ale poslyš, vážně chceš na mě vytahovat, že se mi líbil jeden román od Sparkse?“
Cítil jsem, jak se mi její loket zaryl do žeber, a předklonil jsem se, abych tu bolest trochu zdramatizoval. Tvář se mi napínala předstíranou agónií a smíchem. Camryn, místo aby mě politovala, do mě strčila a srazila mě do písku. Pak zůstala stát rozkročená nade mnou, každou nohu z jedné strany mého pasu. Ruce měla založené v bok takovým tím autoritativním způsobem. Držel jsem se za břicho a snažil se tvářit smrtelně vážně, i když jsem věděl, že ji neoblafnu.
„Musí se ti nechat, že si umíš dělat legraci i z toho nejvážnějšího.“ To, jak obřadně to pronesla, mě rozesmálo ještě víc, taky proto, že i pro ni bylo těžké udržet vážnou tvář.
Naznačila, jako by si na mě chtěla sednout a nejspíš do mě bušit těmi svými pěstičkami.