Rozhovory

Východní Německo existuje

Redakce (02.04.2013)
Východní Německo existuje Východní Německo existuje

Živí se jako reklamní textař na volné noze a snaží se prosadit literárně. Prvním románem Plán N pro to učinil rázný krok nejen na německém, ale i na mezinárodním poli. SIMON URBAN v rozhovoru pro MF DNES vypravuje, proč si za námět zvolil fiktivní existenci komunistické Německé demokratické republiky v 21. století. V době, kdy padala Berlínská zeď, bylo Simonu Urbanovi čtrnáct. Škola ho příliš nebavila a život v bývalé Německé demokratické republice znal jako rodák ze západoněmeckého Hagenu jen prostřednictvím letmých návštěv u svých berlínských příbuzných. Stal se reklamním textařem v Hamburku, současně vystudoval literaturu v Lipsku a začal psát povídky, za něž obdržel několik literárních cen. V létě 2011 vydal provokativní román Plán N, v němž si ve stylu alternativní historie – děj se odehrává v říjnu 2011 – pohrává s existencí nesjednoceného Německa. Urbanův zhruba čtyřsetstránkový literární debut, který česky vyšel loni v Odeonu, si získal nemalou přízeň čtenářů i odborné kritiky. V rámci jarní diskusní řady Literatura pod vysokým napětím, která aktuálně probíhá v pražském Goethe-Institutu, vystoupil Simon Urban také před zdejším publikem.

Jak jste si jako západní Němec mohl vytvořit představu o životě v bývalé NDR?

Mám štěstí, že mám při psaní vždycky spoustu nápadů a zároveň přesně vím, o čem budu psát. A také jsem věděl, že to bude mít kriminální zápletku. Fakt, že jsem nezažil život v reálné Německé demokratické republice, byl pro mě velkou výhodou. Umožnila mi udržet si při psaní zdravý odstup a přitom popustit uzdu fantazii, fabulovat a být tak trochu bláznivý.

Jako tomu bylo i ve vašich předchozích povídkách?

Přesně tak. První povídka, kterou považuji za skutečný počátek svého psaní, se odehrává ve třetí říši. Vypráví o učiteli, jenž je přesvědčený nacista. A poněvadž se zasvětil do umění tetování, vytetoval jednomu ze svých blonďatých žáků na pravou paži hákový kříž. Rány však začaly hnisat a hochovi museli ruku amputovat. Dostal dřevěnou protézu, která byla nedokonalá, a tudíž mu znemožňovala hajlování. Zatímco mnozí autoři kladou důraz hlavně na jazykovou stránku textu, pro mě je nejdůležitější příběh. Zajímá mě, co budu vypravovat, a současně chci, aby to bylo originální.

Kdy vás napadly alternativní dějiny Německa – vyprávění ve stylu „co by, kdyby“?

Ve vlaku, když jsem pendloval mezi Hamburkem a Lipskem. Tehdy jsem četl román Michaela Chabona Židovský policejní klub, jehož tématem je rovněž alternativní historie. Uvědomil jsem si, že tento fantastický nápad dosud ještě nikdo literárně nezpracoval, což se mi ostatně potvrdilo během následných rešerší.

Existuje pouze jedna kniha, v níž převezme bývalá NDR správu nad Spolkovou republikou. Musím přiznat, že mě to také nejdříve napadlo. Ale pak jsem si začal pohrávat s tím, co by bylo, kdyby východní Německo existovalo až dodnes. Následně se ukázalo, že všichni, jimž jsem svůj nápad sdělil, se dívali dost udiveně.

Abyste na psaní našel čas, podal jste u svého zaměstnavatele výpověď a přestěhoval se přímo do dějiště vašeho románu, do Berlína. Byl to risk?

Práce mě úplně pohlcovala a měl jsem jí tehdy už plné zuby. Chtěl jsem psát a mohl jsem se při tom spolehnout na plnou podporu rodičů. Takže za tím nehledejte žádné umělecké klišé typu „všechno odhodit a vydat se vstříc umění“. Navíc v reklamní branži v Hamburku mi nehrozilo, že bych po této přestávce již nenašel nové profesní uplatnění.

Jak probíhala vaše berlínská rešerše?

V Berlíně jsem strávil rok, přičemž jsem si cíleně vyhlížel místa, která by odpovídala mým představám a sloužila jako napínavé kulisy. Jak jsem již uvedl, píšu ryze intuitivně, což s sebou přirozeně přináší riziko, že se dostanu do fáze, kdy nevím, jak dál. Takže jsem musel v knize dokonce pozměnit i jednu ze scén tak, aby korespondovala s reálným místem.

V roce 1989 vám bylo čtrnáct let. Jak jste tehdy vnímal převratné politické změny v Německu?

Nebyl jsem zrovna dítě, které by se nějak zvlášť zajímalo o politiku. Ani doma se mnou o politice příliš nehovořili. Tehdy mě navíc nebavilo učení a já musel bojovat se špatnými známkami. Musím také přiznat, že nemám právě dobrou dlouhodobou paměť, takže si na tuto dobu pamatuji pouze útržkovitě. Vzpomínám si například na charakteristické záběry z televize, jako například kolony trabantů na cestě na Západ. Nikdy předtím jsem nezažil tak mohutný historický okamžik, jen jsem tuto událost ještě neuměl zařadit do dějinného kontextu. I když jsem cítil, že se děje něco gigantického a navíc velmi pozitivního.

Byl jste se někdy v NDR podívat?

Ano. Měli jsme příbuzné v Západním Berlíně a do tohoto ostrůvku jsme několikrát jeli. S rodiči jsme tehdy zažili šikanování i absurdní kontroly na hranicích. Ovšem byl to pro mě status quo, do kterého jsem se narodil a v němž jsem vyrůstal. Až mnohem později mi došlo, jak je absurdní, že jsem jako dítě považoval tento stav za normální. Také si nemohu vzpomenout, že bychom například v hodinách diskutovali o tom, že by bylo tehdejší východní Německo považováno za něco neobvyklého, a že by nám učitelé říkali, že by bylo dobře, kdyby tato diktatura skončila. V tomto ohledu byla NDR chápána jako historická normalita, kterou sice mnozí kritizovali, ale zároveň akceptovali. A kdyby nedošlo ke sjednocení Německa, zřejmě by se nad existencí této diktatury nepozastavoval nikdo ani dnes.

U mnohých lidí přetrvává pocit ostalgie. Čím si to vysvětlujete?

Tím, že si tehdejší diktatura vytvořila velice dobrou image. Celé to souznělo, bylo dobře „orchestrováno“, jak tomu říkáme v reklamní branži. To je podle mě právě to, co chybí současným demokratickým strukturám. Neboť ať už šlo o fašismus, o socialistický realismus nebo o komunismus, jejich ideologie si dokázaly vytvořit pro ně příznačné, vlastně lákavé symboly. Dodnes mohou přitahovat a fascinovat. Podobnou zkušeností jsem si také prošel. Bylo mi asi patnáct, když jsem si na Brandenburském náměstí v Berlíně koupil ruský vojenský kabát s odznaky. Byla to pro mě tehdy zvláštní kombinace něčeho, co bylo zakázané, nemorální, děsivé a přitom fascinující. Také dnešní mladí lidé jsou fascinováni vším, co je zakázané a děsivé. Svou roli hraje i skutečnost, že se na daný systém nedívají kriticky, přičemž samozřejmě ani nemohou vědět, jaký byl ve skutečnosti.

Vaše kniha si v Německu získala nemalou čtenářskou pozornost. Překvapilo vás to?

No, bylo z toho 26. místo na německém bestsellerovém žebříčku a já si myslím, že odezva mohla být vzhledem k originálnímu nápadu ještě větší. Zároveň mi je jasné, že jsem příběh pojal více literárně, a ne jen jako „čistou“ kriminálku. Je škoda, že se kniha nedostala do ještě širšího povědomí. Rok jejího vydání korespondoval s rokem 1961, kdy se začala stavět Berlínská zeď, a to by byla fantastická příležitost.

Další důvod rezerv v ohlasu spočívá v tom, že Plán N vydalo malé nakladatelství, proto se nedostala ke všem lidem, které mohla oslovit. Co se týče kritických ohlasů v tisku, k mému překvapení se v nich takřka neobjevovala základní idea díla – jak by vypadala současná NDR, kdyby nedošlo ke sjednocení Německa.

V této souvislosti považuji za neuvěřitelně cynické, že levice v Německu dokonce debatovala o tom, zda byla NDR právním státem, anebo ne. Vždyť odpověď na tuto otázku leží na dlani s ohledem na postavení východoněmeckých občanů v tehdejší diktatuře. Většina literárních kritik se zabývala satirickou substancí, tedy hrou ve stylu „představte si, že...“.

Někdo ji dokonce nazval kriminálkou s agenty, pomfrity a kariklobásou. Možná ani nevěřili, že by mohla mít hlubší podtext. Anebo si mysleli, že toho rodák ze západoněmeckého porúrského Hagenu, narozený roku 1975, ani není schopen. Ale možná svůj román prostě přeceňuji.

Neozval se nikdo ani na vašich autorských čteních?

Bohužel ne. Ani mi nikdo neřekl, že jsem arogantní „Wesi“, který je chce poučovat. Možná, že v publiku někdy seděl nějaký bývalý agent Stasi, ale ten by musel mít hodně odvahy, aby se veřejně ohradil, zatímco se zbytek publika směje. Spíš si myslím, že takoví lidé na čtení ze zásady nechodí. A pokud tam opravdu byl, tak se určitě uvnitř hodně zlobil a knihu si na konci jistě nekoupil, aby mě tím potrestal (smích).

Vždy bych však mohl argumentovat tím, že nepíšu o skutečné NDR, ale že jde o fikci. Prostě v ohlasech mezi starými a novými spolkovými zeměmi jsem žádné velké rozdíly nezaznamenal. Jen se možná lidé v nových spolkových republikách více smáli nad určitými situacemi či produkty, které znali z minulosti.

V knize nalézáme vtipné slogany i nové výrobky, jako je model Trabantu Fobos, který jezdí na řepkový olej, nebo oblíbená limonáda Bionýr. Je v tom vliv vašeho povolání reklamního textaře?

Asi každý, kdo by humoristicky fabuloval o současné NDR, by usoudil, že i život v takovéhle zemi by se ubíral někam dál. Kdybych při psaní nechal stav východního Německa na úrovni roku 1989, bylo by to nepravděpodobné a navíc ani trochu zábavné. Vtip spočívá právě v tom, že ve čtenáři probudíte zvědavost, co se od roku 1989 v NDR změnilo. A přirozeně vás napadne telefon či nový model trabantu. Mohl bych ve fabulování jít i dál a vymyslet kupříkladu nový model telefonu minsk, který na trhu distribuuje Stasi, a všichni, kdo ten telefon mají, jsou automaticky odposloucháváni.

Významnou roli hrají ve vašem textu smyslové vjemy, zejména pak čich a zrak. Díky čemu?

Zvláštní je, že jsem si to uvědomil až na základě recenzí. Nebyl v tom žádný koncept. Kritiky přitom poukazovaly na to, že v knize převládá optický koncept tohoto šedého systému a že je tam toho moc a že je to dlouhé. Je však všeobecně známé, že pro NDR byl charakteristický silný zápach po uhlí.

Nebo moment, kdy do děje vstupuje jako protipól ošuntělého, zakomplexovaného, východoněmeckého kriminalisty dobře vypadající i vonící západoněmecký komisař. Rozdíl mezi nimi neměl upadnout do klišé, ale nakonec se to tak stalo a typ nesebevědomého hrdiny, jaký se objevuje v dílech mého velkého spisovatelského vzoru Martina Walsera, se promítl i do mého protagonisty, kapitána Martina Wegenera.

Změnilo se u vás osobně něco po vydání knihy?

Vlastně ani ne. I když zjišťuji, že začínám být brán v literární branži vážně. V rámci Německa snad ani neexistuje autor, který by byl na veřejnosti natolik populární, že by jej lidé na ulici poznávali. Výjimkou je snad jen Günter Grass, který je nápadný už na základě nevšední vizáže s dýmkou a knírem.

A co politici, jimž jste v knize propůjčil nové životní role?

Gregor Gysi a Oskar Lafontaine ode mne dostali podepsané výtisky, ale nepřišla od nich žádná reakce. Nikdo si nestěžoval. Také na webové stránce, kterou jsme spolu s nakladatelstvím vytvořili speciálně pro tuto knihu, jsem dost bezostyšně a provokativně uveřejnil fingované reakce a výroky politiků na tuto knihu. Ostatně, mnozí čtenáři si byli ohledně jejich reálnosti značně nejistí (smích). Bylo by prima, kdyby si někdo z politiků stěžoval, ale bohužel se tak nestalo.

Vaše kniha vyšla před bezmála dvěma lety, přičemž se k ní vracíte v rámci autorských čtení i dnes. Jak se vám s ní po celou tu dobu žije?

Je pravda, že jsem s ní od jejího vydání v létě 2011 až do loňského podzimu absolvoval na čtyřicet čtení. A to mi stačilo. V současnosti dokončuji další knihu, která vyjde na jaře 2014. Bude na zcela jiné téma: sice opět krimi, zároveň ale satira o náboženství s velmi absurdním scénářem.

Už na začátku jejího psaní jsem zjistil, že chci opustit šedou scenerii bývalé NDR, a nynější rukopis tedy vzniká coby jakýsi útěk od mé prvotiny. To však nevylučuje, že se k Plánu N ještě tu a tam vracím, jako tomu bylo ostatně i nyní v Praze, a že by mě zároveň tyto návraty netěšily.

Po vydání Plánu N se objevily hlasy volající po pokračování. Necítil jste tehdy stejnou potřebu i vy?

Přátelé z branže mi radili, abych to nedělal. Tedy aspoň ne hned. A jak jsem už řekl, chtěl jsem po Plánu N napsat něco úplně odlišného. Ale kdo ví, třeba se za deset let k téhle knize a jejím hrdinům rád vrátím. Z tohoto důvodu jsem rovněž vědomě nechal otevřený konec, který nabízí mnoho dalších dějových linií.


Magazín Víkend DNES