Rozhovory

Vstupuji svým hrdinkám do hlavy

Redakce (19.11.2012)

Sem tam se podaří, že si novinář udělá radost a že si během rozhovoru se svým protějškem opravdu báječně popovídá. Mně se to poštěstilo při rozhovoru s královnou světového psychothrilleru, kanadskou spisovatelkou Joy Fielding.

V metru občas jezdívám kolem reklamy na lék, který údajně vznikl v Kanadě. A vedle pilulky se objevují další vynálezy, které tam vznikly, a osobnosti, které zemi proslavily. Mohla byste už být na té reklamě - jako rodinné stříbro?

Proč ne. (úsměv) To by pro mě byla velká pocta. Koho by nepotěšilo, kdyby se stal součástí takového seznamu.

Napadlo mě, že kdyby po Praze chodil hokejista Wayne Gretzky, vzbudil by veliký poprask. Poznal někdo vás, když jste se šla včera večer projít?

Ne, to ne. Víte, spisovatelé mají úplně jiný druh statusu celebrity. Lidé sice znají naše knihy, možná i naše jména, ale co se týče vizáže, dokážou si k nim málokdy přidat konkrétní tvář. Je to taková anonymní sláva a nikdy vás nikdo neobtěžuje. Alespoň mně se to nestává. A navíc často měním barvu vlasů, což v tomto směru taky hodně pomáhá. (úsměv)

A není vám to trošku líto? Přece jste chtěla být herečkou?

To je sice pravda, ale to bylo dávno. Věřte, že mi to opravdu líto není. Ale udělá mi radost, když se představuji a ten člověk řekne: „Joy Fielding? Á, ta spisovatelka...“ To mě potěší.

Když jsme u anonymity, existují spisovatelé, u nichž se často rozproudí diskuse, zda jsou muž, či žena. Vy sama píšete o hodně závažných věcech. Nepodezříval vás někdo, že Joy Fielding je chlap?

Ne. Já většinu svých knih píšu z perspektivy ženských hrdinek a témata, kterým se věnuji, nejčastěji řeší ženy. Snažím se jako by vstupovat svým hrdinkám do hlavy, řešit problém z jejich pozice. Myslím si, že muži nejsou schopni takhle porozumět ženskému uvažování a ženám vůbec, takže muž by nemohl takovým způsobem napsat o vnitřním světě ženy.

Před časem jsem psal článek o tom, že muži sní o sexu, zatímco ženám se většinou zdají sny, v nichž je někdo pronásleduje, sny plné hrůzy a nočních můr. Vznikla některá z vašich knížek na základě snu?

Myslím, že ne, ale je to zajímavá myšlenka, protože já sama mívám poměrně často noční můry. Ale to jsou takové zvláštní, až bizarní scény a taky si z nich většinou nepamatuju dost, abych z toho vyplodila něco smysluplného. Nápady ze svých snů moc nečerpám. Pravdou je, že sny jako takové občas ve svých knihách opravdu používám. Myslím si, že mohou hodně napovědět o pocitech a podvědomí lidí, a proto je někdy využívám pro dokreslení postav.

Stane se vám, že jdete nějakým městem a napadne vás, že třeba tady by se mohl odehrát děj vaší nové knihy?

Určitě ano. A děje se tak neustále. Dám vám příklad. Měla jsem před časem velké turné po USA a z auta jsem najednou viděla ceduli, že příští exit je Mad River Road (ulice Šílená řeka). Mně to v tu chvíli připadalo tak inspirativní, že jsem si řekla, že jednou v budoucnu napíšu knihu o lidech, kteří bydlí v ulici, která se tak jmenuje. I obyčejná směrovka může člověka inspirovat.

Často píšete o zločinech. Byla jste se někdy s kriminalisty podívat na místě, kde se odehrála nějaká tragédie?

Přímo na místě činu jsem nikdy nebyla, ale dostala jsem se do márnice v Palm Beach na Floridě. Ovšem nebyla tam zrovna žádná těla. Samozřejmě často konzultuji s experty z policie, když potřebuji třeba vědět, jak vypadá policejní stanice, byla jsem několikrát i u soudu, abych viděla, jak to tam funguje.

S doktory a s různými terapeuty se bavíme o tom, jaké jsou různé typy poruch osobnosti, jaké může mít následky trauma z rodinného prostředí nebo z dětství. Nechci, aby si čtenář řekl, že to, co jsem napsala, se nemohlo stát.

Nikdy vás nenapadlo napsat zamilovaný román pro ženy nebo scénář k nekonečnému seriálu? Třeba pod pseudonymem?

Ale já nechci psát pod pseudonymem, a pokud dám dohromady něco, co za to stojí, chci mít na obálce své jméno. A co se vámi nabízeného žánru týče, nejsem moc romantická osoba, mě tento styl neláká. Je pravda, že nepíšu jen psychothrillery, napsala jsem třeba První lásku, což je milostný příběh o rodině, která se učí milovat, Lost (Ztracená) je zase spíš takové rodinné drama. Ale doufám, že všechny mé knihy mají společné to, že čtenář musí otáčet stránku za stránkou, protože ho zajímá, co bude dál, jak všechno skončí.

Čtete své vlastní knížky, a pokud ano, čtete je jedním dechem? A říkáte si někdy: Sakra, to jsem to pěkně napsala...

Ano i ne. Román samozřejmě čtu, když na něm pracuju. Pak v okamžiku, kdy se dokončí. A nakonec v tu chvíli, kdy mi přijde v knižní formě, protože chci vědět, jaký pocit má asi čtenář, když drží mou knihu v ruce. Všechno vypadá úplně jinak než na počítači. Později už své knížky nečtu, protože samozřejmě vím, jak bude příběh dál pokračovat, a už to není takové dobrodružství, sáhnu po nich jen, když potřebuji vybrat něco například na veřejné čtení. A sem tam si skutečně říkám: „Tohle byl zrovna docela dobrý nápad. To se mi povedlo.“

Když potřebuju něco dobrého napsat, jdu si zaplavat. Máte vy nějaký rituál, když chcete napsat třeba klíčovou scénu nového románu?

Když píšu, nepotřebuji nic speciálního, nevadí mi hluk, jen zuřím, když mě někdo třeba ruší telefonem. Ale když potřebuji, stejně jako vy, nakopnout myšlenky, chodím na procházky nebo běhám na pásu. Fyzická aktivita mi pomáhá uvolnit mysl, začíná mě napadat spousta věcí, vyřeším řadu problémů.

Píšete průběžně, nebo se všechno snažíte dohnat pět minut před odevzdávkou?

Nemám úplně pevné termíny, vím jen, že mám zhruba rok času od momentu, kdy začnu na té knize pracovat, do doby, kdy by měla být hotová. Je pravda, že celý život mám velmi dobré vnitřní hodiny. I na škole jsem přesně věděla, kdy je potřeba začít makat a kolik času na své povinnosti potřebuji. Spoléhám na to, že budu vždy hotová včas.

Kdo je první člověk, který čte váš rukopis, a kolika lidem ho dáváte číst, než ho odešlete vydavateli?

Samozřejmě můj manžel, u něho mě hodně zajímá, co si o knize myslí. Potom má starší dcera. Oba dovedou mou knížku zkritizovat. A pak ještě další dva přátelé. Jeden čte knihu už v průběhu doby, kdy ji píšu. Je to spisovatel a producent a pozná, co zafunguje a co ne. Takže já mu pošlu třeba prvních pět kapitol a čekám na jeho názor, protože raději vše přepíšu hned na začátku, než abych předělávala třeba třicet kapitol. A pak mám dalšího kamaráda, kterému dám knihu celou, až když je hotová. Prostě než rukopis pošlu do vydavatelství, jsem si poměrně jistá, že by mohla mít úspěch.


CO BYSTE MĚLI VĚDĚT O JOY FIELDING:


Narodila se jako Joy Tepperman 18. března 1945 v Torontu.
Pseudonym si později zvolila po úspěšném spisovateli Henry Fieldingovi.
Už ve dvanácti letech napsala scénář k filmu, v němž dvanáctiletá dívka zavraždí své rodiče.
Vystudovala anglickou literaturu na univerzitě v Torontu.
Poté se rozhodla pro hereckou dráhu. Objevila se ve dvaceti studentských filmech, živila se vystupováním v reklamách.
Proslavila se hned svým prvním thrillerem Jane utíká, kterého se prodalo přes 1,8 milionů výtisků.
Vydala 19 románů, dva z nich posloužily jako předloha k filmu.
S manželem Warrenem mají dcery Annie a Shannon.
Bydlí střídavě v Palm Beach a v Torontu.
Říká o sobě: „Myslím si, že jsem úspěšná proto, že muži i ženy se dokážou identifikovat s hlavními hrdiny mých knih.“


7.11.2012  Vlasta