Rozhovory

Voda teče, odteče - Sidra Noach

Redakce (06.09.2010)
Voda teče, odteče - Sidra Noach Voda teče, odteče - Sidra Noach

Váš román se odehrává za pražské povodně, ale to je jen vhodná kulisa k podobenství. Podstatné je v něm téma židovství, jehož motivy se tu více, tu méně objevovaly i ve vašich předchozích prózách…
Když žijete po šest desetiletí na Starém Městě, nemůžete to téma minout. Na malé ploše zůstalo i po asanaci šest synagog, židovský živel tu stále je přítomný, přes všechnu nepřízeň dějin


Název je tajuplný. Můžete ho nezasvěcenci objasnit?

Sidra, někdy se také užívá termínu paraša, je týdenní oddíl, který se čte každý šabat z Tóry v synagoze. První sidra je Bereši, Kniha začátku, příběh stvoření Adama a Evy, kterým začíná židovský liturgický rok. Druhá je Sidra Noach, příběh Noachův. V záhlaví kapitol svého románu (až na vstupní a dvě závěrečné) právě z ní cituji jednotlivé části. V synagoze jsou k předčítání z tóry po řadě předvoláváni dospělí muži, aby ze sidry postupně četli (i když to za ně fakticky čte kantor).


A takto i vy v románu postupně předvoláváte jednotlivé muže, aby vyprávěli svoji část příběhu…

Přesně tak.

Spojit román s příběhem Noachovým, to vás napadlo za velké povodně 2002?
Na Starém Městě jsem zažil povodně už v padesátém čtvrtém roce, zažil jsem povodně na Orlici či na Labi. To téma mě zajímalo odedávna právě kvůli tomu, co říkám v románu: Voda teče, odteče. Příroda občas bouří, ale nemyslí to s námi nijak. Což je v kontrastu k lidským bouřím, které vyvolal například nacionální socialismus nebo jiné ismy, které to s námi myslí zle. Příběh Noachův je v tomto smyslu velké podobenství.


Židovská komunita ve vašem románu je soudržná, ale zároveň se zdá být uzavřená sama do sebe - do svých tradic, do svých nařízení, do své historické zkušenosti. Je to obecný rys nebo je to dáno neobvyklostí situace, v níž se ocitají?
Kdybyste se setkal s katolickou či evangelickou komunitou, také vám budou připadat v jistém smyslu uzavřené. Není to uzavřenost společenská, vždyť ti lidé žijí mezi ostatními, pracují společně s nimi, ale je to dozajista uzavřenost duchovní. Zároveň je to ale komunita, v níž se všichni znají navzájem, a dokonce, i když se rozprchnou po celém světě, vědí o sobě. Souvěrci mají daleko víc společného než jen prostí sousedé, spolupracovníci či spolužáci z jedné třídy.

Jedna z vašich postav si stýská: „…proč se vedou debaty o tom, kdo je vlastně Žid a kdo už není a pro koho je konverze složitá a pro koho takřka nemožná? Proč je někdo víc Žid a jiný míň?“ Zdá se, že je to otázka, která se vznáší nad celou vaší knihou. Kdo je to vlastně Žid?
Podle halachy, což je židovské právo, platí, že Žid je ten, kdo je po matce židovského původu. V linii po otci je nutné udělat přestup, a jeho podmínky jsou různé - podle toho, zda jde o Židy ortodoxní, konzervativní či reformované. Není to tak snadné jako s katolickým nebo evangelickým křtem či s konverzí. Ostatně, judaismus nikdy nebyl misijním náboženstvím. Když přijdete za rabínem, tak má povinnost vám rozhodnutí třikrát rozmlouvat. Protože být Židem není snadné. Znamená to dodržovat nejen desatero, ale i 613 nařízení, co smíte a co nesmíte.

Knihou se místy mihnou reální lidé. Má i těch deset mužů, kteří udávají tón vašemu příběhu, konkrétní předobraz?

Bezpochyby někteří ano. Ale mají hned několik reálných předobrazů. Můžete například potkat člověka, který je jako Avi Kolman svým způsobem nesnesitelný, ale to je všechno. A pak potkáte člověka, který je zajímavý, a přidáte to k té nesnesitelnosti. Vznik postav u mne připomíná sestavování kompozitní fotografie. Vytvářím takové kompozitní figury. Skládám je z několika předobrazů a dotvářím je, promítám do nich zkušenost s mnoha lidmi, které jsem poznal.

Jste vy tam také, na stránkách románu?

Roztroušen asi v šesti drobných střípcích. Ale ne mezi hlavními postavami.

Přišlo mi, že ti vaši hrdinové přijímají osud, tak jak přichází…
Myslím, že je to jen dojem. Termín osud judaismus snad ani nezná. Ale je pravda, že u mých hrdinů nenajdete žehrání, které je jinak tak rozšířené. Svědčí o tom, že si člověk přikládá větší význam, než by měl. Když se nám něco stane, obvykle říkáme: Pane Bože, jak jsi nám to mohl udělat? Ale obrací se někdo na Hospodina, když se má dobře? Přitom to není samozřejmost. Neseme nějaký úděl a měli bychom být rádi, že jsme přežili, že žijeme v dobrých vztazích.

Pomáhá vám jako autorovi, že sám učíte studenty psát?

Bezpochyby. Skoro dvacet let vedu na fakultě sociálních věd seminář tvůrčího psaní. Musím se neustále zabývat tím, jak uchopit příběh, jak ho vyprávět, jaký mu dát rytmus, jak užívat jazyk. Jsem neustále nucen přemýšlet o tom, jak píší druzí. Musím analyzovat, co studenti napsali, a navíc jim musím vysvětlit, jak by to šlo vyprávět jinak nebo lépe, jak to jinak vyfabulovat. Protože v textu je vždy skryto něco, co sám autor nevidí, ale jiné oči ano. Proto mi vlastní psaní trvá tak dlouho - Sidra Noach jsem psal pět let. Dávám si pozor na každé slovo. Slovo je jediný nástroj, který autor má. Tedy kromě fantazie, ale ta není nástroj, ta je dar.

Není to nuda, učit dvacet let jiné psát?
Nudilo by mne učit matematiku, protože tam musí být výsledek vždy stejný. Ale když zadám dvaceti studentům v ročníku jedno společné téma, výsledek je u každého rozdílný. Dvacet studentů, dvacet různých příběhů. Co osobnost, to jiný příběh, jiné pochopení tématu, jiné porozumění tomu, jak se to dá vyprávět.


Jste také filmový a televizní scenárista. Ale na románu, na jeho jazyku, na způsobu vyprávění to není znát. Dokonce si myslím, že Sidra Noach je - bez hlubší újmy na smyslu - vlastně nefilmovatelný text…
Když píšete scénář, píšete to, co vidíte, co slyšíte, nutně píšete jednoduchý, přehledný příběh. Svým způsobem vytváříte jen polotovar. Obraz potom zprostředkuje kamera, do výsledného tvaru filmu vstupuje mnoho dalších lidí - režisér, herci, skladatel a tak dále. Když píšete prózu, román, musíte obrazy vyvolávat vlastními slovy. Popisnost, přesnost vidění tu, podle mého, není k ničemu, čtenáře by jen svazovala. A já chci dát čtenáři prostor pro spoluúčast, aby nahlédl sám, co je za větami.

Takže jde o dvě rozličná řemesla? Nebo jen o dva rozdílné přístupy k jednomu řemeslu?
Když někdo říká, že jsem spisovatel a scenárista, odpovídám, přehoďte pořadí a to druhé klidně škrtněte, protože to je vlastně jen věc řemesla. Důležitý je příběh a důležité jsou postavy. Pak je jedno, zda napíšete scénář, román, divadelní hru, operu, muzikál… Ale příběh musí být silný. Takový Karel Jaromír Erben napsal scénář dávno před vynálezem filmu. „Okolo lesa pole lán,/ hoj, jede, jede z lesa pán,/ na vraném bujném jede koni,/ vesele podkovičky zvoní,/ jede sám a sám…“ Co verš, to záběr kamery. „A před chalupou s koně hop!/ a na chalupu klop, klop, klop!“ Evokuje obrazy, navíc je to rytmizované. Každý autor má před sebou volný prostor, záleží jen na něm, jak ho zaplní.

Jaký máte pocit z Literární ceny Knižního klubu?
Jsem za ni rád.

Překvapilo vás vítězství?
Ne. Ale stejně tak by mne nepřekvapilo, kdybych nevyhrál. Když pošlete knihu do soutěže, jsou jen dvě možnosti. A na obě musíte být připraven. A letos se to prostě tak sešlo, že podle poroty asi v soutěži nebyl jiný lepší rukopis. Ale to vítězství je pochopitelně velmi příjemné. David Jan Novotný (1947) je vysokoškolský pedagog, spisovatel, scenárista a publicista. Po maturitě prošel řadou dělnických zaměstnání, ale po absolvování FAMU (obor scenáristika a dramaturgie) nastoupil jako scenárista Filmového studia Barrandov. Roku 1990 byl přijat jako odborný asistent na FAMU, kde byl roku 1997 jmenován docentem a v roce 2001 profesorem. Působí rovněž na katedře žurnalistiky FSV UK a v letech 2004-2007 byl prvním rektorem Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Od roku 2008 přednáší na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Je autorem knih (mj. Jak rodí chlap, Má rozkošná Múza s hadrem v ruce, Můj nejlepší kámoš, Roc(k) na vsi, Vasarelyho kříž), filmových scénářů (Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Blázni, vodníci a podvodníci) a televizních her (Někdo schází u stolu, Strážní andělé).