Čtenářské recenze

Vladimír Páral - Milenci a vrazi

Redakce (05.06.2012)

Milenci a vrazi jsou pravděpodobně, alespoň podle mého úsudku, nejznámějším dílem Vladimíra Párala. V každém případě je tento titul s jeho jménem úzce spjat a nese v sobě snad všechny charakteristické znaky Páralova stylu. Také zde na nás dolehne tíha lidské existence, nebezpečí manželského stereotypu, i v této knize nahlédneme do všednosti životů obyčejných pracovníků chemického závodu v Ústí nad Labem, a i tento příběh je opředen Páralovou typickou satirou.

Od prvního vydání tohoto románu uběhlo už víc jak čtyřicet let a přesto se dá říci, že myšlenky v něm obsažené jsou nadčasové, že i dnešní čtenáře příběhy jeho aktérů osloví, a že i v dnešní době je ve svém všedním životě prožívají, i když si troufám tvrdit, že Páral některé závěry a myšlenky vede až do krajností.

Konkrétně mám na mysli sexuální nevybouřenost hlavních hrdinů, problém stereotypu, ve kterém se ocitá nejeden manželský pár a coby východisko z něj pak vidí jen nevěru popř. alkohol. Zrovna toto se mi u Párala zdá hodně přehnané, ale už jsem si na to tak trochu zvykla. K jeho knihám už tyto myšlenky zkrátka patří.

Celý děj se vlastně odehrává v Ústí nad Labem, v domě č.2000, kde bydlí zaměstnanci a rodina ředitele firmy Kotex.

Obyvatelé tohoto domu tvoří jakousi mozaiku lidských osudů: v přízemí bydlí Ing. Borek Trojan, zoufale toužící po jakékoli dívce, ale každá ho odmítá. První patro obydluje rodina ředitele firmy, pana Gráfa, která má vlastně všechno, po čem touží. Bývalou dívčí svobodárnu ve druhém patře obydlují Toušlovi, mladý pár, který by si přál vlastní byt a je ochotný si pro jeho získání pořídit i dítě. Mužskou svobodárnu v tomtéž patře obydlují tři sourozenci, bratři Alex a Julda a jejich sestra Madda. Alex Serafin je místní "don Juan", má každou dívku, na kterou si ukáže, dokonce tak i svou sestru...

V románu se dále pak vyskytují další a další postavy, jejichž osudy se prolínají a propojují. Zní to zmatečně, ale tak kniha rozhodně nepůsobí. Přestože zde vystupuje relativně velké množství postav, příběhy jsou přehledné a jasné. Hodně tomu napomáhá i fakt, že Páral vložil do příběhu jakési životopisy jednotlivých postav, které nám osvětlují jejich minulost, povahu i to, jak se dostali právě sem, proč žijí právě tam, kde žijí. Navíc děj je psán vždy z pohledu té které osoby, takže čtenář rozhodně neztrácí přehled.

Páral už tradičně poukazuje na lidský stereotyp a kolotoč všednosti, který může být mnohdy nebezpečný pro vztahy. Většinou je nakonec rozbíjí s pomocí nevěry. Autor kruh stereotypu vyzdvihl také tím, že v druhé polovině knihy zasadil do příběhu další postavy, nově příchozí mladé lidi plné nadějí, snů a plánů do budoucna. I ti však nakonec dopadnou jako jejich "předchůdci". I oni nakonec o své ideje přijdou a spadnou do vírů všedních dnů a stále se opakujících událostí.

Zvláštní bylo Páralovo rozdělení lidí na červené a modré. Modří jsou bohatí, zajištění a vlivní lidé. Žijí si poklidný život bez starostí. Zato červení jsou chudí, chtěli by dosáhnout toho, co mají modří, jde jim především o majetek a o sex. Modří naopak červeným závidí jejich nespoutanost v sexuální praxi.

V závislosti na tom je pak kniha rozdělena do dvou skupin, jež nesou názvy Dobyvatelé a Obležení. Dobyvatelé zahrnují kapitoly s "červenými" postavami a Obležení pak s těmi "modrými".

Vladimír Páral už asi nikdy nebude patřit mezi mé oblíbené autory, ale nemůžu říci, že by se mi jeho knihy nelíbily. Obdivuji například, že při velkém množství postav dokáže Páral udržet pořádek a hlavně čtivost.

Milenci a vrazi (stejně jako téměř všechny jeho knihy) se zabývají všedními tématy, takovými, jaké zažívá každý z nás (a nebo alespoň zná někoho, kdo něco takového prožil). Navíc jsou Milenci a vrazi dobrou sondou, která mi poskytla nahlédnout do dob komunismu, která se mi (bohudík) vyhnula, a to nejenom příběhem samotným, ale také dobovými novinovými články, které najdeme na konci jednotlivých kapitol.


Autorkou recenze je Lucie Horáková