Oceněné knihy

Vítězná kniha 12. ročníku Literární ceny Knižního Klubu

Redakce (13.08.2010)

Pokud někdo zamýšlí do románové podoby zpracovat jistou skutečnou událost, která se navíc týká poněkud citlivých témat z národní minulosti, a jde-li navíc o děj historicky i umělecky poměrně často a do detailů "opracovaný" a téměř po minutách zmapovaný - pak je jeho manipulační prostor dost zúžený a šance na úspěch se odvíjejí především od úhlu, který vůči příběhu nastaví a na pozici reflektoru, kterým vše osvítí. Zdroj: www.czlit.cz

Právník Jiří Šulc (1969), bývalý pracovník tajné služby a nynější úředník v Bruselu, uchopil skutečnou událost z českých dějin: atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, který uskutečnili Josef Gabčík a Jan Kubiš - parašutisté, jež na území protektorátu vyslala exilová vláda vedená Edvardem Benešem. Autor sklidil chválu, cenu Knižního klubu i pár výtek. Výsledek a reakce na něj jsou tedy vcelku vyvážené. Nedošlo k žádnému zásadnímu průlomu do zavedené interpretace, neobjevily se neznámé prvky ani nevyvstaly dosud ukryté vrstvy. V čem je tedy Šulcovo dílo úspěšné? Zřejmě v tom, že vznikl čtivý kus s potřebnou dávkou napětí. Žádné umělecké veledílo, nijaký literární zázrak. Ale na to si ani autor nehrál. Chtěl-li stvořit románovou fabulaci s akčními a detektivními prvky, pak se mu to podařilo.
Jen stěží lze očekávat, že autor nalezne nějakou novou, pokud možno šokující polohu. Jakou? Že by hledal "lidskou tvář" Reinharda Heydricha? Ne, ten musí zůstat "plavou bestií" - to je bez debat. Že by z Edvarda Beneše udělal škodolibého zákulisního hráče, který si pro vlastní omezené potěšení a pro závětrnou sebeprezentaci pohrává s osudem figurek, jejichž nitky třímá v dlaních? To přeci také není možné. A co sexuální nezřízenost parašutistů - co tu prováděli toho půl roku po seskoku? Mimoto že trhali trávu králíkům u silnice do Panenských Břežan, infantilně se škádlili v závětří a každý z nich si našel přítelkyni (nebo dvě), v jejímž náručí našel útěchu, ventilaci napětí a alespoň částečné zapomnění? Náznak tu je, ale regulérní a únosná cesta tudy také nevede. Ostatně to už zkusili jiní a se zlou se potázali. - "Hrdinové odboje" jsou přeci v zavedeném adorovaném úzu téměř nepohlavními postavami bez potřeb a nároků. A co takhle módní formát atentátníka, bezohledně zaměřeného ke svému cíli? Jdoucího přes mrtvoly, včetně té vlastní? Ten má ovšem v dnešním korektním prostředí nevhodné konotace k sebevražedným fanatikům. Kudy nakonec autor prokličkuje? Nějak mezi tím vším. Sem tam se otře, tu a tam naznačí, občas promění hlavní hrdiny v klackovité nešiky, dotkne se komiksových koutů a zákoutí, v nichž vítězí schematismus, nahlédne do dveří parodie. Prokličkuje jako školený agent, nikam nezapadne, neupadne. Nedorazí do uměleckých výšin - i když kde v postmoderně jsou? Stvoří román, který má švih a spád, který si možná s chutí přečte ten, jenž by se historické analýzy nedotkl. A bude-li kdo interpretovat původní historickou událost podle tohoto vzoru? Tak se zase nijak "nesekne".
Možná nejvěrnějším interpretačním klíčem k dílu Jiřího Šulce je formát klasické kovbojky. Vzpomene-li si čtenář na vzorec sedmi statečných, zjistí jak číst tuto knihu. Z neznáma (ze svobodné Anglie) přicházejí tajuplní hrdinové, kteří na samém začátku žádnými hrdiny nebyli a které dohromady svedly zvláštní okolnosti (odvolaná mobilizace, emigrace ze zabraného území). Parašutisté přicházejí do porobené země, kde obyvatelé neradi, ale v pudu sebezáchovy oddaně pracují pro suverénně a bez obav se roztahující podmanitele - a každý jejich pokus o odpor je dávno předem monitorován. Proč vzniká konflikt? Pro právo, nebo pro peníze? To se postupně stává vedlejším a do středu se staví boj. Beznadějný a předem prohraný. Odpor narůstá jako výraz svobodného ducha, jako odvážná pokerová partie. Také další srovnání funguje. Mezi porobenými domorodci se nalezne skupinka odvážných, ochotných pomoci a nasadit holý život, ale také zrádce. Po dlouhé době improvizovaných příprav zafunguje moment překvapení a nepřítel je zasažen ve velmi citlivém bodě. I dohra je jasná a přímá. Masivní útok, marná obrana ve znamení "svoji kůži jim nedarujeme zadarmo" - a konečná likvidace. Šulcova kniha nemá sentiment líčené legendy, i když nevybočuje ze zavedeného schématu. Snaží se postavy oživit běžnými lidskými vlastnostmi, váháním i slabostmi. Ale žádná psychologická analýza, žádné "nimrání se" ve svědomí. Román má spád. Střídání pozic útočných a obranných, pohledů hlavních aktérů s postranními rolemi, několik epizod do světů méně zásadních - a stačí, zase zpět k akci. Dialog je hybným momentem, střih důležitým nástrojem, napětí zaručené - kniha se podobá scénáři akčního filmu a také dramatická zápletka je důležitější než všechny propracované detaily. Okolnosti mají zapadat spíš potřebně a vypočítavě než náležitě. Historická pravda je sice respektovaná, ale také dostatečně pružná. "Klaďasové" občas naštvou svojí neprozřetelností, podceněním nepřítele, svojí naivitou. "Záporáci" udiví svou připraveností a tím, jak jsou (což je zřejmě oblíbené slovo J. Šulce) efektivní. Ale role i barvy jsou rozdané, ba i to, komu je třeba fandit. Zarážející je, že ve vrcholném okamžiku všem zúčastněným, bílým i černým, selžou zbraně. Tehdy se spád zastaví a jako by byl očekáván nějaký deus ex machina. Ale to už by pak šlo o nějaký muzikál či přímo frašku. Co dodat závěrem? Ceny jsou rozdány: a pokud byl román Dva proti Říši zamýšlen jako kreativní pokus o oživení tradovaného příběhu, o jeho čtivou formulaci, pak vcelku vyšel. Jestli měl odstartovat spisovatelskou kariéru, pak na sebe Jiří Šulc svojí literární prvotinou "ušil" dostatečně velkou past. Aplikoval nejpřitažlivější, "nejlepkavější" výrazové prostředky. Opakování použitého rastru by v příštím případě postrádalo moment překvapení. Následná estetická entropie by zcela pohřbila veškerý autorský šmrnc.