Recenze

V štěstí i v neštěstí, navěky s Amy

Redakce (09.08.2013)
V štěstí i v neštěstí, navěky s Amy V štěstí i v neštěstí, navěky s Amy

Zdálo se mi o Amy: plazila se po podlaze v naší kuchyni, lezla po čtyřech a snažila se dostat se k zadním dveřím, ale byla oslepená krví a pohybovala se tak pomalu, příliš pomalu. Svou krásnou hlavu měla podivně zdeformovanou, na pravé straně promáčknutou. Z dlouhého pramene vlasů jí kapala krev, naříkavým hlasem mě volala.

Po pěti letech se snad z každého manželství něco vytratí. Přinejmenším to okouzlení, vzrušení a naděje, co člověka naplňují na prvních schůzkách, celkem rychle vyprchá. Na druhé straně, místo toho se ve vztahu objevuje něco mnohem důležitějšího – vzájemná důvěra. A znát někoho jako vlastní boty může být konec konců velmi uklidňující.

Manželství Nicka a Amy se zdá být právě takovým. Nicméně jednoho dne se Amy ztratí. V domě po ní zůstane několik převrhnutých kusů nábytku a stopy krve na podlaze v kuchyni. Nejenže Nick přišel o svou milovanou ženu, ještě se i octne v centru pozornosti jako hlavní podezřelý z jejího únosu a vraždy.

Ačkoli policejní vyšetřování postupuje vpřed sebejistým krokem a všechny indicie ukazují jasně, pořád zbývá nějaký kousíček, který prostě nesedí. Tělo pohřešované se dosud nenašlo a vztah těch dvou byl možná o něco komplikovanější, než se navenek zdá. Možná si Nick myslel, že svou ženu zná lépe než kdokoli jiný. Mýlil se. O jejím zmizení si vytvořil vlastní teorii. Ta je však natolik šílená, že ji sotva někomu může svěřit.

Nakonec mu však nic jiného nezbývá, pokud se chce vyhnout zatčení. Samozřejmě, jeho sestra – dvojče Margo ví o všem. Pak ještě zasvětit právníka. Toho nejlepšího, který kdy kráčel po americké zemi. Dokonale uhlazeného, diplomatického, a elegantně bezohledného.

* * * * *

Nadechl jsem se. Podíval jsem se mu do očí. „Podvedl jsem Amy. Jsem jí nevěrný.“
„Dobrá. S více ženami nebo jen s jednou?“
„Ne, ne s více ženami. Předtím jsem ji nepodváděl.“
„Takže s jednou ženou?“ zeptal se Bolt a odvrátil pohled, zadíval se na akvarel s plachetnicí a otáčel snubním prstenem. Dovedl jsem si ho představit, jak později volá své ženě a říká: Jen jednou, jen jednou chci chlapa, který není debil.

* * * * *

ChodbaV první části se prolínají dvě linie. V jedné nám Nick vypráví, jak plynul jeho život ode dne, kdy zjistil, že jeho žena zmizela. Ve druhé čteme záznamy z Amyna deníku, kde dopodrobna referuje o svém životě, od celkem složitého dětství (byla dcerou dvou psychologů, kteří navíc získali ohromné bohatství a přízeň čtenářů sérií knížek o příkladné dívce Amy, a shoda jmen není čistě náhodná) přes několik nevydařených vztahů až ke známosti s Nickem.

Autorka ukázkovým způsobem těží z prostřídávání dvou hledisek – ačkoli jsou totiž na začátku víceméně shodné, postupně začínáme objevovat ve vyprávění dvou manželů celkem závažné rozdíly. Jeden z nich tedy lže. Jenže který? A krom toho – kam se tedy doopravdy poděla Amy?

Tuto záhadu vyřeší hned úvod druhé části. A ta je psána takovým stylem, že vám jednoduše nedá spát. Šílený zvrat v ději je každopádně psychologicky velmi dobře zpracovaný. Přestože všechno, co se vám bude odvíjet před očima, bude chvílemi působit téměř jako špatný sen, nikdy to neodbočí ze své přísné logiky. A to je snad ještě děsivější – víte, že je to až příliš reálné...

* * * * *

křehkéOkamžik naprostého ticha.
„Go, říkáš to, co si myslím, že říkáš? Protože jestli jo, tak mezi náma něco sakramentsky zemřelo.“
„Vzpomínáš na tu hru, co jsi vždycky hrál s mámou, když jsme byli malí: Měla bys mě pořád ráda, kdyby? Měla bys mě pořád ráda, kdybych praštil Go? Měla bys mě pořád ráda, kdybych vyloupil banku? Měla bys mě pořád ráda, kdybych někoho zabil?“
Neřekl jsem nic. Dech se mi prudce zrychlil.
„Měla bych tě pořád ráda,“ řekla Go.
„Go, opravdu potřebuješ, abych to řekl?“
Mlčela.
„Já jsem Amy nezabil.“
Mlčela.
„Věříš mi?“ zeptal jsem se.
„Mám tě moc ráda.“
Položila mi ruku na rameno a pak odešla do svého pokoje, zavřela za sebou dveře. Čekal jsem, že uvidím, že rozsvítila, ale zůstala potmě.