Čtenářské recenze

Užívej si dne a vydej se za sluncem!

Redakce (06.09.2013)
Užívej si dne a vydej se za sluncem! Užívej si dne a vydej se za sluncem!

Jak rád by i Auggie Pullman zažíval bezstarostné chvíle někde venku, aniž by se okolí od něj neodvracelo. Chtěl by být normální. Ale co je vlastně být normální? Vypadat krásně, být chytrý, nezlobit…? On přeci nezná nic jiného, než svůj hrozný obličej, na který se neumí dívat snad ani on sám. Je si vědom těch nedostatků, ale nic s nimi nezmůže.

A teď ho čeká ta největší změna jeho života. Nastupuje do školy. Do páté třídy. Co se teď pro něj změní? Najde si nějaké kamarády? Nebo se k němu všichni otočí zády, jak si sám myslí? Auggie zprvu protestuje, nechce být všem pro smích, ale nakonec je ve škole rád. Ví, že to tam nebude snadné, ale věří, že když to zkusí, tak nic neztratí.

„Nestačí totiž být obyčejně laskavý, měli bychom být laskavější, než je třeba.“

Tří vybraní žáci, kteří začali chodit na druhý stupeň ve stejnou dobu jako Auggie, ho o prázdninách provedli školou a každý z nich je z jiného druhu. Jeden je přátelský, druhý útočný a třetí, spolužačka s blonďatými vlasy, se snaží dělat přehnaně inteligentní, ale pro dobro všech zúčastěných.

„Největší hrdina je ten, který ovlivní nejvíc lidských srdcí, která pak chtějí následovat jeho příkladu.“

Sledujeme tak eskapády života na základní škole a především to, jak pohlíží na hlavního hrdinu okolí – spolužáci, kamarádi, známí, nepřátelé,…, ale i jak na sebe pohlíží on sám.

„Jsi zázrak, opravdivý zázrak.“

*

Všechno šlo jako po másle až do chvíle, než se Tristanův prášek začal rozpouštět a on ho musel sundat z plotýnky. Ve stejný okamžik se totiž začal rozpouštět i můj prášek, takže jsem chtěl udělat to samé. Na zlomek vteřiny se moje ruka náhodou dotkla jeho. Tristan ucukl tak rychle, až upustil fólii na podlahu a zároveň shodil z ohřívací plotýnky i ostatní fólie.
„Tristane!“ Slečna Rubinová se na něj opravdu rozzlobila, ale Tristanovi bylo úplně jedno, že rozházel prášek po podlaze a že zničil celý pokus. Hnal se jak o život k umývadlu, aby si umyl co nejrychleji ruce. Tak jsem pochopil, že se mě mí spolužáci štítí.



Neobyčejný klukNejdřív jsem se k němu posadila z lítosti. Kvůli ničemu jinému. Ocitl se v úplně nové škole a vypadá, jak vypadá. Nikdo s ním nemluvil. Všichni na něj jen zírali. Holky u našeho stolu si o něm špitaly. Ve Beecherovce bylo ten den mnohem víc nových dětí, ale všichni mluvili jen o něm. Julian mu začal říkat zombík a nikdo už mu jinak neřekl. „Už jsi viděl zombíka?“ Takové věci se šíří rychle. A August tohle všechno věděl. Když je někdo někde nový, je to těžké pro každého, i když vypadá normálně. Natož pro něj, s takovým obličejem.
Tak jsem si k němu sedla. Nebylo to žádné velké hrdinství. Štve mě, jak o tom pořád všichni mluví.
Je to obyčejný kluk. Nikdy jsem sice nikoho podobného neviděla, to je pravda, ale jinak je stejný jako my.

*


V záhlaví díla jsem použil jeden z mnoha citátů, který se objeví v prvotině americké autorky R. J. Palaciové, jež nám tu předkládá příběh znetvořeného chlapce, který to nemá jednoduché. Nejen, že se kniha dobře čte, kapitoly jsou totiž krátké, ale naprosto dokonale zaujímá širokou škálu pohledů, které dílu svědčí. Dozvídáme se tak, jak na Auggiho pohlíží všichni kolem něj, co cítí apod. Taky jste někoho takového potkali, že byl pro okolí exot a nebyl brán do party? Zkuste prožít tento denní příběh z pohledu toho, kterému je takhle psychicky ubližováno.

Autor recenze: Josef Němec