Čtenářské recenze

Ukrývej se ženo má

Redakce (09.01.2015)

Všichni momentálně prožíváme a snad i naplno žijeme v jednadvacátém století. Tato moderní zrychlená doba některé z nás ubíjí natolik, že někteří z nás nejsou schopni nejen se prosadit, ale psychicky se dostávají na okraj své propasti sil. V některých částech světa je však všechno úplně jinak.

Třináctiletá Ladydi Garcia Martímezová, která dostala jméno podle britské princezny lady Diany, žije pouze s matkou v jedné mexické osadě bez mužů. Ti jsou totiž vyslány za prací do sousedních Spojených států amerických, odkud k nim zpět putují ale pouze jen a jen peníze. Proč tomu tak je? Kdo za vše může?

Svět ženy je v jejích kalhotkách.

Nejen muži, ale především ženy si zde ze srdce přejí, aby se jim narodil syn a ne dcera. Dcery, především ty krásné, jsou odtud totiž unášeny a následně nejspíš znásilňovány, neboť nikdy se již zpátky do osady nevrátily. Vojenské vrtulníky navíc ničí maková pole pro výrobu opia. Jaký osud je připraven pro Ladydi? Dostane se za prací do Acapulca? Anebo se stane další obětí?

*

Stál u otevřených dveří auta a díval se přímo na mou matku. Z jámy jsem viděla pouze střet jeho bot a jejich červených plastových žabek.
Dobrej den, matko, řekl.
Jeho hlas nepatřil do naší země. Jeho boty a jeho hlas byly ze severního Mexika.
Je tady pořád takový vedro? zeptal se. Kolik tak může bejt stupňů?
Matka neodpověděla.
No tak matko, položte tu pistoli.
Otevřely se druhé dveře auta.
Nemohla jsem se v jámě otočit, abych se podívala na druhou stranu, tak jsem jen poslouchala.
Z místa vedle řidiče vystoupil další muž.
Chceš, abych ji zastřelil? zeptal se. Při mluvení kašlal a sípal. Měl astmatický hlas z pouště, hlas chřestýše a písečných bouří.
Kde máš dceru, co? pokračoval první muž.
Žádnou dceru nemám.

Ten prst mi bude už navždy připomínat její tělo.
Servírka měla na sobě velmi přiléhavé oblečení, takže se jí nad džíny nadouvalo břicho a stehna se o sebe při chůzi třela. Byla to krasavice. Můj otec vždycky říkal, že žena má být při těle. Ať se matka snažila přibrat sebevíc, nedařilo se jí to. Otec tvrdil, že držet hubenou ženu je jako držet kost a kůži. Tvrdil, že skutečný muž potřebuje tělo z polštářků.
Nikdy neřekl: Rito, ty jsi kost a kůže, Rito, měla bys přibrat, ani Rito, jsi jako kuřecí křídlo. Nikdy nebyl tak krutý na rovinu.

*

Jennifer Clementová dokázala v útlé knize představit svět mexických žen, který není ani v dnešní době jednoduchý. Jsou neustále v nebezpečí a v ohrožení života a musejí si poradit se vším sami, bez mužů. Navíc právě díky tomu má kniha spád, který vás nepustí až do poslední stránky. Málo postav, které si snadno zapamatujete, a přímé výpovědi bez uvozovek, to vše a mnohem více naleznete v Ukradených modlitbách. 

Autor recenze: Josef Němec