Čtenářské recenze

Ukradené modlitby

Redakce (23.09.2014)
Ukradené modlitby Ukradené modlitby

Kluk nebo holka? Většina rodičů si nejspíš říká, že je to jedno, hlavně ať je dítě zdravé. Přinejmenším tak je tomu u nás. Pak je ještě jiný svět, na opačném konci planety, ve sluncem rozpáleném Mexiku, kde chtějí všechny mámy kluka. Moc dobře totiž vědí, že než být ženou, to už je lepší se vůbec nenarodit.

Když přijde na svět malá Ladydi, její máma všude vyhlašuje, že má chlapečka. Těší se, jaké štěstí ji potkalo, a všem vytrvale opakuje, že je to kluk jako buk, a taky svou dcerku obléká do kalhot a tak dlouho, jak to jen jde, se snaží udržet iluzi. Stejně jí nikdo nevěří.

Na tomto zapomenutém kousku země to tak dělají všechny ženy. Taky třeba pro své příliš krásné dcery hloubí jámy vedle chudých chatrčí, kam se dívky schovávají, jakmile je zdálky slyšet řev motorů a na horizontu se objeví velká černá auta.

Tyto bídné, opomíjené oblasti kousek od krásného, vzkvétajícího města Acapulco, napůl poušť a napůl džungle, turisté nenavštěvují a místní obyvatelstvo v podstatě vymírá. Muži odcházejí za prací, pokoutně se plíží přes hranici a hledají svobodu ve Spojených státech. Nikdy se nevrátí. Ženy zůstávají v chatrčích, vydané napospas divokým přírodním živlům a ještě divočejším mafiánům, kteří čas od času jednoduše přijdou a vezmou si, co potřebují.

Můj otec dokázal chytit hada za ocas a zkroutit ho, až se přetrhl vejpůl, jako kdyby odtrhával kus žvýkačky. Uměl hvízdat tak pronikavé, že z cestiček v džungli vyhnal leguány. Pořád si o něčem zpíval.
Proč bys mluvila, když můžeš zpívat? říkal.
Neustále měl mezi dvěma prsty cigaretu, v jedné ruce pivo a na hlavě slaměný klobouk s úzkou krempou. Nesnášel kšiltovky, jaké nosili všichni ostatní.


Ladydi má přesto celkem hezké dětství. Je tady něco jako škola, relativně bezpečné místo, kde se lze potkat s dalšími holkami, a nedaleko na kopečku je dokonce jedno místo, kde se dá chytit signál na mobilní telefon, takže i spojení se světem nějak funguje.

Večery tráví se svou mámou, která po odchodu otce pořád víc a víc pije. Sedávají před lednicí, což je jediné místo, kde se v tom nelidském horku dá vydržet, odhánějí mouchy a štíry a třeba každá přemýšlí, že takhle to už nejde dál.

Jennifer Clementová dlouho, předlouho naslouchala, aby z vyprávění žen nakonec poskládala tento neobvyklý příběh, kde se zlehka proplétá několik osudů a kde divokost v srdci potkává nelítostnou přírodu. Řekli byste, snad i podle mých slov, že to musí být všechno hodně teskné a pochmurné. Jenže opak je pravdou. Možná právě proto – možná v nejnuznějším příbytku rostou nejkrásnější květy naděje.

Autorka recenze: Kamila Poláková

* * * * *