Recenze

Tvou duši a tvůj život

Redakce (10.09.2013)
Tvou duši a tvůj život Tvou duši a tvůj život

„Měl byste vidět můj dům v Paříži. Je jako muzeum, naplněný věcmi, které jsem během mnoha, mnoha let nasbírala. Nechcete tam zajet?“ Tón jejího hlasu je líbezný a hřejivý jako likér a to pozvání je fascinující. Luke by rád věděl, jestli dívka mluví pravdu. Komu by se nechtělo jet do Paříže a bydlet v čarovném domě.

Luke pracuje jako lékař v jednom ospalém americkém městečku. Jednoho dne během noční služby přiveze strážný drobounkou ženu s andělskými vlasy a košilkou zbrocenou krví. Podle jeho tvrzení právě před chvílí spáchala v nedalekých hustých lesích chladnokrevnou vraždu. Než ji posadí do vězení, chtěl by se ujistit, že ta krev opravdu není její.

Luke nepředpokládá, že by mu tato dětsky vyhlížející křehká žena mohla ublížit, a tak se chová celkem nenuceně a bez zbytečné ostražitosti. Lanny, krásná neznámá, mu nejdřív začne vyprávět svůj příběh, ví však, že nemá moc času, než se pro ni vrátí policie. Takže v dalším momentě už drží skalpel v natažené ruce a klade si podmínky – Luke jí má pomoci utéct. A to co nejrychleji.

Mladý, osamělý doktor překvapí sám sebe, když po krátkém váhání souhlasí. Netuší, že se vydává na podstatně delší cestu, než by si kdy byl pomyslel. Nechávají za sebou nejen městečko, ale i kusy své minulosti. Spolu s Lanny ještě jednou prožívá neuvěřitelný příběh vášně, která sahá až za hrob a přináší nakonec víc smutku než štěstí.

Hledět na takovou krásu vyvolává přání ji vlastnit; je to touha, která pohání každého sběratele. A já byla sotva sama. Téměř každý, kdo Jonathana poznal, se snažil, aby ho mohl vlastnit. To bylo jeho prokletí a bylo to i prokletí každého, kdo ho miloval. Bylo to ovšem jako být zamilován do slunce: ocitnout se mu blízko působilo nádherně a opojně, ale bylo nemožné nechat si ho pro sebe. Bylo zoufalé ho milovat, a stejně tak zoufalé ho nemilovat.

ElixírCelý život se Luke potýkal pouze s exaktní vědou, viděl umírat desítky, ne-li stovky lidí. Najednou má uvěřit v božskou krásu a ještě něco navíc – že smrt možná nemusí znamenat konec, a že je možné ji porazit. Na univerzitách se to samozřejmě člověk nenaučí. Je to jen kapka nápoje, připraveného před mnoha staletími jedním šíleným alchymistou. Recept se možná už dávno ztratil. Zůstalo jen pár lidí, kteří žijí a přežívají se svými láskami, strastmi, vinami i výčitkami svědomí, a smrt je z toho koloběhu nikdy nevysvobodí.

Alma Katsu čtenáře zkušeně provede třemi časovými rovinami, propletenými životními osudy několika postav. Vtáhne nás do příběhu v příběhu a nechá nás hledat a doufat, že se Lanny nakonec dočká svého štěstí. Představí nám během tohoto dlouhého putování rozšafný, volnomyšlenkářský život bostonské společnosti před dvěma sty lety, svůdné vůně v soukromých salonech i teplo nezávazných, lehkomyslných her na ostří nože v okázalých komnatách, hluboko v noci.

A na konci si pro sebe nechá jedno tajemství...

* * * * *

ElixírKdyž jsem vyslechla Adairův příběh, v hrůze jsem odešla do svého pokoje. Zalezla jsem do postele a přitáhla jsem si kolena k bradě. Bála jsem se, že si budu připomínat, co mi vyprávěl, a snažila jsem se to zapudit.
Alejandro zaklepal na dveře, a když se nic neozvalo, lehce do nich strčil, aby mohl vklouznout dovnitř s tácem, na kterém mi přinášel čaj a sušenky. Zapálil několik svíček – „Nemůžeš sedět ve tmě, Lanore, to je strašidelné!“ – a šálek s podšálkem mi položil beze slova k ruce, ale já jsem o žádnou jeho pohostinnost nestála. Předstírala jsem, že se koukám z okna, ale popravdě jsem nic neviděla, protože jsem pořád ještě byla zaslepená zuřivostí a zoufalstvím.
„Má drahá, nebuď tak smutná. Vím, že je to děsivé. Když se to stalo mně, byl jsem strašně vyděšený.“
„Ale co vlastně jsme, Alejandro?“ zeptala jsem se ho a tiskla jsem si polštář k hrudi.
„Jsi sama sebou, Lanore...“