Čtenářské recenze

Tereza Boučková - Šíleně smutné povídky

Redakce (25.06.2013)

Šíleně smutné povídky Terezy Boučkové jsou útloučká knížka, přesto mě zasáhly s nebývalou razancí. Jsou plné paradoxů, které přináší život, melancholické, smutné, ironické, je v nich všechno a přesto jsou psány velmi „úsporně“. V některých povídkách nechybí ani humor, třebaže je spíš ironický.

Boučková se umí trefit. Naprosto přesně na pár stránkách vystihne lásku či touhu po ní, bolest, přátelství, vůli či neschopnost bojovat s nepřízní osudu, roky nevyslyšené touhy, nedorozumění, marnost konání člověka. Hlavními hrdiny jsou obyčejní lidé. Můžete to být vy, vaši rodiče, vaši přátelé, nebo jen někdo koho znáte. Mají své radosti, strasti, běsy, a přestože se snaží, nebo aspoň mají pocit, že se snažili dost, dělají chyby. A za ty chyby platí. Někdy dopadne příběh dobře, i přes ztráty na obou stranách, ale někdy je daň příliš vysoká...

Všechny povídky však nejsou jen o nevyzpytatelném lidském chování, o partnerském a milostném vztahu mezi mužem a ženou, jsou i o rodičovství či o nepřízni osudu, která bývá krutá, nespravedlivá a bere vše...

Povídek je celkem třináct. V první povídce Láska jde o samotu, (ne)znásilnění, přistěhovalectví, nepochopení, odloučení, nevěru, v Do nebe jde jednoznačně o ztrátu, apatii, neschopnost vůle a neschopnost jako takovou, o vzdání se odpovědnosti, o vzdání se všeho. Nejsvětější trojice je o přátelství, nepochopení a vyhasnutí, zbytečném a nenávratném.

Krásné je žít! je o hledání ticha, štvaní se do nikam, o sousedství a toleranci. Bouřka je o nekonečném čekání na lásku, o nevyřčení, o zklamání, bolesti a nemožnosti vrátit zpět svůj život. Hranice jsou o prostoru pro žití, dýchání, pro lásku, pro sebe... jsou o nenávisti, rozdmýchávané a zbytečné...

Každého z hlavních hrdinů nechá Boučková pořádně vymáchat v tom, co si nadrobil a zaplatit ho za chyby, které učinil. Jsou o tom, že strůjci svého osudu jsme zčásti my a můžeme ovlivnit své konání a radovat se ze života i milovat.

Povídky jsou stylově vyrovnané, nelze určit, že by mě některá zasáhla víc či míň. Zasáhly mě všechny. Nutí vás přemýšlet, zakusit, vcítit se, vnímat, ochutnat, pochopit, porovnat...

Tereza Boučková se u mne zapsala už Rokem kohouta a Indiánským během. Její psaní je o životě, o tom opravdovém, běžném, bez příkras, vysoce realistickém. Je syrové, tvrdé, umí tnout do živého, někdy trpké, přesto však dokáže popsat cit a lásku tak dokonale, že ji cítíte a pochopíte, že dokáže vyvážit všechny starosti a strasti, umí být i konejšivé i laskavé. Šíleně smutné povídky mne rozesmály i rozplakaly.

Terezo Boučková, smekám před vámi a těším se na vaši další knížku.



Autorkou recenze je Daniela Zemanová