Čtenářské recenze

Světlé dny

Redakce (30.08.2013)
Světlé dny Světlé dny

Od této autorky už u nás před lety jedna kniha vyšla. A kdo ji četl, určitě se nemohl dočkat další. A určitě nebyl zklamaný. Světlé dny čtenáře vtahují do svého křehkého, nenápadného, a přesto naprosto okouzlujícího světa tak důmyslně, že se vám ty obrazy budou honit hlavou nejspíš ještě dlouho po přečtení.

Na začátku je kamarádství vypravěčky Seri s Ájou, poněkud svéráznou holkou z cirkusácké rodiny.

Seznámily jsme se, jako se děti seznamují, bez váhání, bez okolků, a jakmile jsme si začaly poprvé hrát a položily si navzájem první otázky, trávily jsme dny společně, jako bychom je spojovaly v nekonečný řetěz, a považovaly jsme za nestydatost každou chvíli, na kterou nás od sebe odloučily.

Je léto, jaké si určitě pamatujete i ze svého dětství. Jako kdyby vždycky svítilo slunce. A třeba si už ani nevzpomínáte, co jste mohli celé dny dělat, a přece – bylo toho tolik! Stačí vyjít brankou do pole, polní cestou do lesa, nebo vzít kolo a zajet k jezírku, a večer se vrátíte s větrem ve vlasech, špinaví a unavení zůstanete sedět na zadním dvorku, kam vám máma třeba ještě přinese horké kakao. A Évi byla přesně taková máma – vždycky měla něco dobrého pro všechny své malé hosty.

Každou sobotu hodila Évi do hrnce slepici a pak se posadila k nám a lakovala si nehty na nohou, napřed na červeno a pak na růžovo; před zrcadlem, které se dalo sklopit a nastavit, si sponkami z modrého plátna sepnula vlasy a zase je rozpustila. Zametla podlahu, ve vaničce na zahradě vyprala krátké záclony a ještě mokré je pověsila do oken a nařasila je do záhybů. Každé odpoledne sledovala polní cesty a večer kalendář, až konečně jednoho dne stál kdosi u nakřivo visící branky.

Světlé dnyTo pak přicházel Zigi, Ájin tatínek, z daleké země kdesi za oceánem, přicházel vždycky dobře naladěný a vždycky s novou zásobou legračních triků a akrobatických kousků. A létu už nic nechybělo.

V příběhu se pak objevuje ještě Karl, posmutnělý, málomluvný kluk, který se stejnou samozřejmostí přilne k těmto dvěma rozpustilým holkám a tráví s nimi téměř všechen volný čas. A má to být kamarádství na celý život. Nemůžou nevyrůst a nemůžou navěky zůstat u Évi na dvorku, ve stínu starých lip, ale kamkoli jdou, jdou vždycky spolu. Možná je později v daleké Itálii přece jen něco rozdělí, bude to však jen na chvilku…

Jejich život je jako každý jiný – přijdou i větší či menší tragédie, přijdou slzy a zmatek. Ve čtenáři však stejně zůstává ten prosluněný pocit, snad i z vlastních vzpomínek a ze všeho, co si mimoděk při čtení vybaví, co by se jinak navěky ztratilo někde na dně srdce.

ÁjaV knize je minimum přímé řeči, je-li tam vlastně vůbec nějaká; text se odvíjí v hustých odstavcích. Přesto se čte nečekaně lehce – a s radostí. Děj plyne pomalu, jakoby líným, prázdninovým tempem, a obsahuje spoustu drobných, krásných odboček – třeba když se vypravěččina máma sblíží s Évi a rozhodne se, že ji naučí číst a psát.

Nebo když Karl začne vypomáhat v místním obchůdku, třídí fotografie a z odstřižků zamyšleně skládá nové obrázky – z toho, co zbylo, se pokouší dát dohromady něco nového. Možná pak všechno bude dávat smysl, možná se pak vrátí jeho bráška, který se před pár lety někam zatoulal a od té doby o něm nikdo neslyšel. Jen ten zvuk skleněnek se pořád vrací…

Tato nenápadná knížka skrývá ohromně, až neskutečně bohatý svět. Jak stojí na zadní obálce, slovy jednoho německého kritika: „Zsuzse Bánkové se podařilo napsat knihu, jejímž jediným nedostatkem je, že musí skončit.“ Je to tak. Těch čtyři sta stran se vám bude zdát strašně málo.

Autorka recenze: Míša Podolanová