Rozhovory

Svedl jsem agentku StB

Redakce (02.05.2011)

Takhle nějak jsem si představovala barona Prášila. Až na to, že si spisovatel Frederick Forsyth vymýšlí jen zřídka. Prožil státní převrat v Africe, chodí na kafe se špiony a na komunistické Českoslovenko má dokonce jednu milostnou vzpomínku.

Příběhy o sovětských generálech a tajných agentech dává slavný britský spisovatel Frederick Forsyth k dobru jen tak mimochodem, s lehkým pokrčením ramen.

Působí jako ostřílený chlapík, který moc neváhá a nepochybuje. Na sebejistotu a blahosklonný výraz má však svaté právo: jako novinář si prošel válečnými konflikty a jako spisovatel se stal živoucí legendou.

Prodal miliony výtisků knih a svými thrillery okouzlil dělníky stejně jako intelektuály. Zakládá si na důkladných rešerších, a i když jeho novější knihy kritici označují za poněkud dýchavičné, starší jako Den pro Šakala, Spis Odessa, Žoldáci, Čtvrtý protokol v knihkupectví pořád táhnou.

V polovině května vyjde česky jeho zatím poslední román Kobra.

Více než čtyřicet let píšete o špionážích, agentech, teroristech...

...a taky o nacistech, žoldácích, vyjednavačích, uneseném prezidentově synovi a kokainových kartelech. V každé knize se snažím o jiný námět. Sleduju události a občas se lidí z „onoho“ světa optám, jak se vede.

Takže vás inspirují kriminálníci?

Chodím na kafe jen s „hodnými hochy“! Myslím tím agenty zpravodajských služeb či zvláštních jednotek... A občas, tak jednou za dva tři roky, mě něco zaujme. Obvykle si kladu otázku, jestli by se to mohlo stát: atentát na francouzského prezidenta, únos ropného tankeru, svržení vlády se skupinou žoldáků? Ano, o tohle všechno se už někdo pokusil.

Odkud ty kontakty berete?

Budují se léta a za tu dobu jsem získal řadu přátel ze zajímavých kruhů - vím, komu zavolat. Nejdůležitější je ctít zdroje: pokud si něco nepřejí zmínit, tak to nezmíním, citlivé pasáže navíc posílám k autorizaci. Když pak kniha vyjde, řekne si ten chlapík: Jo, Freddie, ten je v pohodě. Je to svět bez byrokracie, formalit a písemných záznamů. Všechno je tam založeno na důvěře.

Nikdy se vás někdo z podsvětí či politiky nesnažil zastrašit?

Nevím, jestli jsem někomu zhatil plány, ale ještě nikdy za mnou nikdo nepřišel s tím, že bych naštval pana toho a toho. Můžete psát příběhy o vrazích, ale to neznamená, že vás hned někdo zavraždí. To už bych byl v hrobě nejmíň padesátkrát. Mám na to historku ze spolehlivých kruhů.

Z každé nové knihy, kterou jsem vydal před rokem 1989, kupovala sovětská ambasáda v Londýně povinně padesát výtisků. Ty vměstnala do diplomatky a zasílala do Moskvy. Tam už čekalo auto, které je odvezlo na ústředí KGB. Následující tři dny se pak prý na patře velení rozhostilo hrobové ticho: všichni četli Forsytha. Jeden můj přítel, který v Moskvě působil jako agent, se jednou zrovna potloukal po chodbě, když zaslechl hlasitý křik a své jméno.

Zpotil se, protože si myslel, že je odhalen. Tou dobou už deset let pracoval pro Brity. Mířil k němu generál, který měl v ruce můj Čtvrtý protokol, rozčileně ukazoval na jednu stránku a křičel: „To jsem já, to jsem já!“ Úplně jako dítě. Občas jsem se inspiroval skutečnými osobami, jen jsem změnil jméno.

A jak dopadl ten kamarád?

Vydechl si - a krátce nato utekl do Helsink

.
Pokud vím, KGB se hlavně inspirovala vaším Dnem pro Šakala..

Když jsem ten román psal, moje postava potřebovala falešný pas. Nevěděl jsem, jak to vymyslet, a tak jsem se vyptával, až jsem našel profesionálního padělatele, který mi poradil fintu se hřbitovem a identitou mrtvého dítěte. Nikdy nevyrostlo, tudíž nemá pas. Tehdy se ještě nepoužívaly počítačové databáze, takže kontrola byla minimální - později jsem zjistil, že je to oblíbená metoda kriminálních gangů a agentů...

Opravdu jste tenhle román napsal za pouhý měsíc?

Bylo to pětatřicet dní. Vrátil jsem se tehdy z Afriky, neměl práci ani peníze, spal na gauči u kamaráda. Když odešel do práce, neměl jsem co dělat, a tak jsem si sedl ke kuchyňskému stolu a na letitém psacím stroji, který si se mnou už lecčíms prošel, začal vyťukávat dvanáct stránek denně. To za měsíc dělá nějakých čtyři sta stran. A co je ještě zajímavější: psal jsem rovnou, načisto - aniž jsem cokoli přepisoval. Nezměnil jsem ani řádku.

Láká vás nebezpečí?

Nevyhledávám ho. Ale teď naposled v Guineji-Bissau jsem při práci na knize Kobra kvůli infekci málem přišel o nohu. Plánoval jsem si, že pojedu do cizí země, ubytuju se v pěkném hotelu, strávím tři dny rešeršemi o kokainu a zase odletím. Jenže jsem přistál uprostřed státního převratu. Moje žena si myslela, že jsem se zbláznil. Kdyby mi bylo třicet… Ale je mi přes sedmdesát, a to už neutíkám tak rychle.

Jak jste si s tím poradil?

Na letišti mě vyzvedával chlapík, a sotva mě uviděl, křičel: „Rychle, nasedat, převrat!“ Vyrazili jsme do hotelu, na ulici třaskaly bomby a v noci mě probudila obrovská exploze. Když pro mě o dvě hodiny později nad ránem přijel ten známý, ptal se: „Slyšel jste to? To nám zabili prezidenta.“

Ještě že nezabili vás.

Mám svoji taktiku: usmívat se a mávat. To se mi zatím vždycky vyplatilo, protože afričtí vojáci jsou jako přerostlé děti: jedno, zda jsou opilí, zfetovaní, nebo střízliví. Takže jsme jezdili městem, smáli se jak šílení a na všechny strany volali ahóóój!

Bojíte se vůbec něčeho?

Nevím. Ničeho dlouhodobě. Nebojím se hadů ani pavouků, létání ani potápění. Bojím se jen situací, které nemůžu předvídat.

To vás tak zocelila praxe válečného korespondenta?

Moje novinářská kariéra začínala s Charlesem de Gaullem v Paříži a pokračovala s Erichem Honeckerem ve východním Berlíně, kde jsem pracoval jako korespondent agentury Reuters. Byl jsem tam, když zavraždili J. F. Kennedyho, když padl Chruščov a když se říkalo, že další válka vypukne v Berlíně.

Panovala tam temná, chladná atmosféra, každý se bál mluvit. V noci jsem slýchal výstřely na nešťastníky, kteří se pokoušeli utéct na Západ. Pak jsem se vrátil do Londýna a odtud jsem skočil doprostřed africké války. Jeden z žoldáků mi mířil zbraní do obličeje a natahoval kohoutek… Takže jsem vlastně prožil zásadní okamžiky historie. Nelituju ani hodiny, kdy jsem mohl být novinářem. Je to skvělá práce.

Z Berlína jste tehdy pracovně vyjížděl i do Prahy. Jak si vás jako západního novináře všímala StB?

Mně StB nijak nevadila. Věděl jsem o ní a ona věděla o mně. Každý jsme měli svou práci, mohlo to být někdy v roce šedesát tři, čtyři. Kromě toho, Češi nikdy nebyli nadšení komunisté. Akreditoval jsem se třeba na manévry československé armády, ale na tancích nebyla rudá hvězda! Byl tam kalich, symbol Jana Husa. Ptal jsem se vojáků: Proč nemáte rudou hvězdu? A oni odpověděli: Protože jsme Češi! Došlo mi, že tihle chlápci nejsou zlí - jen jim Rusové řekli, aby zlí byli. Východní Němci byli horší: fanatičtí komunisté.

Na Prahu prý máte i jednu milostnou vzpomínku…

Jmenovala se Jana. V hotelu Jalta na Václavském náměstí byla dole diskotéka, víc pro turisty než pro Čechy. Jednou jsem tam zahlédl nádhernou dívku a pozval ji na drink. Byla horká srpnová noc, a tak jsem navrhl, že bychom autem mohli sjet někam k jezeru. Zaplavali jsme si, rozbalili deku... A když jsme se vraceli, zarazilo mě, že jsem neviděl světla auta za mnou, které mě vždycky sledovalo. Tak jsem se začal rozčilovat: Kde se dneska fláká StB? A Jana se usmála: Právě ses s ní pomiloval.

Jak to pokračovalo?

Druhý den ráno jsem se musel vrátit zpátky do východního Berlína.

Dnes už je Berlín sjednocený, mluví se o konci věku ideologií. Není pro autora špionážních románů těžší najít zajímavé téma?

Nemyslím. Často se říká, že po roce 1990 a rozpadu Sovětského svazu už špionážní autoři nemají o čem psát, že špionáž je mrtvá. Ale co je to za nesmysl? Špioni fungují, jenom jinak. V Británii teď máme víc ruských agentů než za studené války. Pasou po průmyslových tajemstvích a počítačových technologiích!

Také čínské tajné služby jsou mimořádně aktivní. Osmdesát procent naší kontrarozvědky, která se dříve zabývala sovětskými agenty, se dnes zabývá muslimským extremismem a jak zemi uchránit před bombovými útoky. Obzvláště nebezpečný je Pákistán, který byl dříve součástí Britského impéria a dnes je součástí Commonwealthu.

O nebezpečí terorismu píšete i v románu Afghánec. Dá se mu ubránit?

Bude to téma příštích let. Podle mých informací procházejí výcvikem celé regimenty chlapců - budoucích atentátníků. Najdou je na ulici, odvedou do školy a deset let jim vymývají mozek, aby pak podle příkazů vtrhli do nějaké restaurace a všechny tam povraždili. Tyhle děti touží zemřít, protože věří, že skončí v ráji s Alláhem a budou je obšťastňovat krásné panny.

Nemají lítost. Přitom Korán výslovně říká, že se nesmí zabíjet ženy ani děti. V Iráku a Afghánistánu viděli naši vojáci chlapce ve věku sedmi až deseti let, kteří si od nich brali bonbony. Přiběhl tlumočník a rozčileně jim nakázal, ať otevřou kabát - a byla tam bomba. Jsem moc starý na to, abych se bál teroristů, ale musíme s nimi bojovat, protože pokud to neuděláme, budou bojovat oni s námi.

Spojenecká vojska tedy mají zůstat v Afghánistánu.

Pokud se stáhneme, myslím, že Talibanu bude trvat jeden rok, či ještě míň, aby ovládl zemi.

Ve vašem posledním románu Kobra vystupuje nejmenovaný americký prezident, který připomíná Baracka Obamu.

Nepřipomíná Obamu, to je Obama! Hubený, černý prezident je jen jeden. Ale napínavější to bylo s britským premiérem. Když jsem román psal, ještě jsem nevěděl, kdo v Británii vyhraje jarní volby. Nemohl jsem však čekat až do května, jestli to bude Gordon Brown, nebo David Cameron. Říkal jsem si, že to musí být Cameron: a tak jsem jako britského premiéra popsal čtyřicátníka se ženou Sam a třemi dětmi a doufal, že vyhraje. Vyhrál.

Není Obama slabší, než jsme čekali?

Události pracují proti němu. Volby byly téměř hysterické - jako by se hledal nový Bůh. Obama je skvělý řečník, jenže mnohem důležitější je, co přijde po slibech. A nic moc se neděje. Guantánamo ještě neskončilo, vojska jsou v Afghánistánu, ekonomika padá, zdravotní reformu v evropském stylu si nemůžou dovolit. Vypadá to, že demokraté ztrácejí moc. Zejména na jihu USA, u černošského obyvatelstva nastává zklamání - nevěřili jen ve změnu, věřili v zázraky.

A vy?

Nikdy nečekám zázraky, tím méně od politiků.

Proč jste nikdy nenapsal plánovaný román o unesených letadlech, která narazí do budovy?

Uvažoval jsem o tom roku 1983, ale námět jsem zahodil. Bál jsem se, že by se někdo mohl inspirovat. Bylo to až moc jednoduché: unést linkové letadlo a nasměrovat ho do budovy. Teroristi by pak nezabili sto lidí, ale tisíc. Tušil jsem, že jsou tak šílení, že to klidně můžou udělat. Takže jsem ten román nenapsal - a napsal ho Tom Clancy.

Ale trochu jinak…

Jo, má tam japonského kapitána, který byl blázen, nikoli náboženský fanatik. Mě tehdy inspirovala událost z Bejrútu, kdy to atentátník náklaďákem napálil do kasáren amerického námořnictva a zabil kolem dvou set lidí. Celá budova se zřítila, jeden námořník u brány ho viděl a říkal: On se smál. To bylo poprvé, kdy jsme byli na Západě konfrontováni s mužem, který se těšil na smrt. Když jsem o tom četl v novinách, napadlo mě - to je nová filozofie teroru. Irové z IRA to nedělají, ale muslimové ano. Když proti vám běží chlapík, dokonce i v Iráku, zabijete ho? Co když jen utíká na autobus?

Co jste si pak pomyslel 11. září 2001?

Panebože, tak to udělali. Nechápal jsem, jak mohli být Američané tak nepřipravení.

V čem podle vás udělali největší chybu?

Ty chyby byly tři: pasová kontrola informovala Washington, že do Států přichází z Kanady hodně Saúdských Arabů, kteří neumějí ani slovo anglicky. A Washington to odložil. Potom si agent FBI všiml, že se do letecké školy přihlásili Arabové, kteří se učí létat, ale nezabývají se přistáním. Ani to nevzbudilo větší rozruch. A do třetice: když se objevily zvěsti o plánovaném velkém útoku a žádaly se posily, nikdo je nevyslal. Až po 11. září se zjistilo, že nejméně třináct zvláštních agentur spolu nikdy nekomunikovalo.

Snažíte se svými knihami něco změnit?

Někteří spisovatelé si na tom zakládají, ale já mezi ně nepatřím. Dneska je skoro móda, aby hrdina byl padouch a dobrák dostal na frak. Dočítáte knihu s pocitem, že Bůh není. Jenže já píšu rád klasicky o těch hodných a zlých a snažím se, aby ti lepší vyhráli. Vím, že je to starosvětské, ale mým čtenářům se to líbí.

Ale občas se vám něco změnit podaří - po vydání románu Spis Odessa byl v Argentině zatčen nacistický zločinec Eduard Roschmann, nechvalně proslulý „řezník z Rigy“...

Hlavní zásluhu na jeho odhalení má filmová adaptace Odessy. Po zhlédnutí filmu si kdosi vzpomněl, že toho pána zná, že bydlí kousek v ulici! Uvěznili ho a zvažovali, že ho pošlou zpátky do Německa, ale utekl jim. Už byl na lodi směrem do Paraguaye, když dostal silný srdeční záchvat. Umřel, ale kapitán rozhodl, že se to mrtvé tělo odveze zpátky do Argentiny - na palubě zůstalo skoro dva dny, za plného slunce, až začalo smrdět.

Ale proč jste se v knize rozhodl změnit jména bývalých nacistů? Zaslouží si snad naši empatii?

Nacisté si nezaslouží ani empatii, ani sympatii, jsou to jedni z nejhorších lidí na světě. Ale musel jsem se držet zpátky. Dokonce i v Německu platí zákon o pomluvě: když někoho označíte za masového vraha a nemůžete to dokázat, zažaluje vás a vysoudí dost peněz. K obezřetnosti mě nabádal i německý nakladatel. Copak dneska, kdy je nacistům kolem devadesáti let, ale tehdy jim bylo šedesát, někteří byli ještě plní sil - a dost bohatí.

Ve svých knihách si zakládáte hlavně na přesných detailech a popisech, dramatické zápletce. Psychologie postav vás moc nezajímá?

Je to trochu záměr. Píšu jednoduše a přímočaře: co, proč a jak se děje, postavy neposílám na psychiatrické křeslo. Nezkoumám, zda se můj hrdina zamiloval do své matky ve věku tří let.

Proč se ve vašich knihách vyskytuje tak málo žen?

Na to je jednoduchá, leč pravdivá odpověď: ve světě, o němž píšu, moc žen není. Spočítal bych tak dvě ženské teroristky, pár izraelských agentek. Ale spíš šlo o návnady. Palestinskému Arabovi přidělili krásnou Izraelku, která se nechala pozvat na večeři. A zatímco večeřeli, prohledali mu byt. Ale nikdy jsem nepotkal nájemní vražedkyni ani špionku. Několik se jich sice vyskytuje v britské zpravodajské službě, ale nejsou to žádné oslnivé, sexy dvacítky. Jsou to nenápadné ženy středního věku v pozadí.

A co Mata Hari?

To nebyla špionka, ale nizozemská tanečnice, kterou Francouzi zastřelili. Obvinění byla smyšlená - nebo snad věříte tomu, že se mladý armádní důstojník promenuje s bitevními plány v zadní kapse? Na špionku byla Mata Hari prostě moc hloupá.

Jednou jste se nechal slyšet, že kdybyste si měl vybrat dobu, kterou byste chtěl v dospělosti zažít, byla by to druhá světová válka. To myslíte vážně?

Nechtěl bych ji prožít celou, ale třeba letecká bitva o Británii by nebyla marná. Hrozně rád bych si někdy zalétal se spitfiry, jsou to nádherné stroje! To je i důvod, proč jsem chtěl být odmalička pilotem RAF (Forsyth se stal v devatenácti letech nejmladším pilotem RAF - pozn. red.). Bylo mi pět, když mě můj otec, který byl v armádě, vzal na leteckou základnu. Jeden z pilotů mě vysadil do kokpitu a já dodnes nezapomněl jediný detail: pach benzinu, kůže, potu, pohled přes vrtuli...

Kromě toho máte ještě nějaké válečné vzpomínky?

Několik obrazů. Červené nebe, záblesky na obloze, letouny nad hlavou. Nevěděl jsem, proč tam jsou a co tam dělají, že je to ten nejdůležitější boj, jaký kdy moje země vedla. Byly mi dva roky a byl jsem si jistý, že ten nádherný ohňostroj někdo uspořádal jen pro mě. Jenže pak mě rodiče vzali do náruče, nacpali do auta a odvezli pryč. Měl jsem vztek, že ta podívaná skončila - zatímco oni si dělali starosti, že prohrajeme válku, skončíme pod strýčkem Adolfem a Němci mě převychovají na nacistu.

Což se naštěstí nestalo. Stal se z vás jeden z nejúspěšnějších současných spisovatelů - a jeden z mála, který tvrdí, že píše pro peníze. Není to až moc upřímné?

Pro psaní existují jen čtyři zásadní důvody. Zaprvé: máte nutkání psát. Zadruhé: milujete slávu. Zatřetí: máte poselství pro lidstvo. Začtvrté: živí vás to. Staví snad architekt domy zadarmo? Kdybych psal kvůli poselství, řeknu vám to. Ale já kvůli tomu nepíšu. A když se mě někdo ptá: Musíš psát denně, viď? Odpovídám: Ne, radši jdu na ryby. To by se Čechům mohlo líbit.

Účinný úsměv „Nebezpečí nevyhledávám, ale mám taktiku: usmívat se a mávat. To se mi vždy vyplatilo.“ O Češích za komunismu „Při manévrech jsem se ptal vojáků: Proč nemáte na tanku hvězdu? Odpověděli: Protože jsme Češi! Došlo mi, že ti chlápci nejsou zlí.“ Nepíšu pro psychiatry „Píšu jednoduše a přímočaře: co, proč a jak se děje, postavy neposílám na psychiatrické křeslo.“


30.4.2011  Magazín Víkend DNES