Srdcem jsem v Amazonii

Redakce (10.12.2012)

Právě se vrátil z Argentiny, předtím byl v Mexiku, doma se zdrží pár týdnů, protože má rád Vánoce. Jakub Vágner (30), nejslavnější český sportovní rybář, nadšený cestovatel, hlavní aktér domácích i zahraničních dokumentů o rybolovu, host zábavních televizních show. Pozorný posluchač a zaujatý vypravěč.

Jednou jste mi řekl, že rybářem se člověk rodí. Platí to jen pro rybáře?

Ne, to ne. Já ani nevím, jestli jsem se rybářem opravdu narodil, ale vždycky jsem si myslel, že každý v sobě nosí skrytý talent. Něco, v čem je výjimečný, jen to nemusí vždycky objevit. Proto je myslím nejlepší vyzkoušet v životě hodně věcí, aby se člověk přiblížil co nejvíc svému já, zjistil, co ho baví, ať už to pak budeme nazývat talentem, vášní, posedlostí, to je jedno.

A kdy jste své já objevil vy?

Ne hned. Šel jsem na konzervatoř, na hru na kontrabas, jednak proto, že to byl „tátův nástroj“ a taky mám hudbu moc rád. Jenže jsem na druhé straně taky věděl, že chci být rybářem. V patnácti jsem ze školy utekl a tátovi pár let trvalo, než mi to odpustil. Jenže oni byli zděšeni všichni kolem, nejen on.

Rybaření je něco úplně jiného než muzikantský hlučný neklid. Rozhodně nejste obklopený fanynkami. Nevadí vám samota?

Naopak ji někdy vyhledávám. Říká se, že nejtěžší ze všeho je, aby člověk vydržel sám se sebou. (směje se) Když tohle dokážu, pak i ta nejobtížnější expedice pro mě bude snazší.

Že tam vydržíte spolu?

Ano. Pokud jde o objevnou expedici, vyrážím většinou sám nebo s jedním kameramanem. Když třeba pro ČT natáčíme Rybí legendy, cestuje štáb pěti lidí. Jsme sehraní, bezvadně se známe, musíme vědět, proč tam vlastně jedeme, co nás pravděpodobně čeká… přesně to nevíme nikdy, problémy je třeba házet za záda. Žádná „ponorka“ nepadá v úvahu ani náhodou, na takové expedici si totiž nesednete do autobusu a neodjedete. S kým přijedete, s tím tam musíte vydržet.

A čím rybář narve kufry, když třeba jede do Jižní Ameriky? Umím si představit ten turistický…

Myslíte kufr na kolečkách? Tak ten ne. (směje se) Jsou sice taky na kolečkách, ale takové ty armádní bágly, co je může přejet na silnici náklaďák a nic se jim nestane. Záleží na destinaci, kam jedete. Pokud máme možnost dobré logistiky, ubytovat se, přemisťovat autem, pak se na kila tolik nehledí, i když třeba technika se ošidit nedá. Teď už točíme ryze filmovou technikou, která je samozřejmě náročnější. Tím pádem na expedicích, kdy jdeme do nitra pralesa, nebo se pohybujeme po Africe, jsme absolutně limitovaní váhou. Nenaložili bychom obří zavazadla do malého letadla nebo do malého auta, které se málem zlomí vejpůl, když tam dáte všechno, co je nezbytně nutné. Kameramani si nemůžou vzít náhradní baterky, druhou kameru, takže když něco selže, odejde malý drátek, který se ovšem v divočině těžko spájí, nastane velký problém.

Stalo se vám to?

Na každé expedici. Vážné i méně vážné kolapsy, se kterými se kluci Jirka Středa, Daniel Vagenknecht a Pepa Mazurek musí poprat. Jsou nejen výborní kameramani, ale i technici. Jeli jsme do Konga, kde nám špatný generátor vypálil během pár vteřin skoro všechny nabíječky. Vyhořely. V duchu si řeknete -konec. Ale potom se to vždycky vyřeší.

Jak vlastně spíte tam někde v divočině?

Záleží zase na místě. Většinou ve stanech nebo jenom na zemi. Třeba v Amazonii si postavíme základní tábor, vydáme se na průzkum, ale když se nestačíme vrátit zpátky za světla, musíme prostě zůstat tam, kde momentálně jsme. Do tábora dorazíme až ráno.

A co jíte?

Taky různě. V Argentině jsem teď snědl víc steaků než hovězího za celý život. No ale jinak v divočině, jak vy říkáte, jíme taky kořínky, brouky, červy…

To vám nepřipadá…

…ne, to je normální. Ochutnejte někdy a pochopíte.

Vy vypadáte jako disciplinovaný student z Cambridge, ale povahou jste nejspíš hazardér a dobrodruh.

Ne, hazardér nejsem! Dobrodruh ano. Ale je to spíš o tom, že rád zažívám něco, co mě posune o kousek dál. Máme doufám před sebou jako lidská populace ještě pár desetiletí, kdy můžeme zažívat dobrodružství v divoké přírodě, abychom se nemuseli jen potápět šest tisíc metrů pod hladinu oceánu a zkoumat makrosvět.

Jak dlouho chcete takhle jezdit?

Myslím, že tak za dvacet let už podobné cesty fyzicky nezvládnu. Ale tím limitem se zatím nezabývám. Spíš uvažuju, že přijde rodina, další priority a povinnosti.

Řešíte to, když se v některých médiích propírají otázky: Chytil opravdu tuhle rybu? Je právem slavný?

Na tohle vždycky odpovídám, že jsem opravdu nezačal s rybolovem kvůli slávě. V životě by mě nenapadlo, že se ze mě stane v uvozovkách celebrita. Vyrůstal jsem v prostředí, které bylo hodně nemilosrdné, co se popularity týče, zažil jsem lidi, kteří jí měli v šoubyznysu vrchovatě a najednou je nikdo neznal. Vedle táty jsem poznal herce, zpěváky, sportovce a právě za tuhle zkušenost jsem rodičům vděčný. Protože dnes si umím srovnat v hlavě, jaká kritika je fundovaná a co je jen závist. Teď je zářný příklad Radka Štěpánka, kterého před časem rozprašovala média, že nezaplatil jakýsi telefon. Shodou okolností jsem byl na nákupu a ženské si povídaly, jaký je to syčák, že neplatí účty… Za pár týdnů ho národ oslavoval jako tenisového hrdinu. Mně tohle přijde komický, kritiku musím mít ověřenou a stát si za ní, protože mám důkazy. A ne kydnout špínu, protože chci být před čtenáři zajímavý.

Vaši mezinárodní slávu podpořila proslulá televizní Jay Leno Show. Jak jste se tam vlastně dostal?

Točil jsem pro americký dokumentární kanál National Geographic sérii pořadů Fish Warrior o lovu obřích druhů ryb. Byli jsme v Britské Kolumbii, stál jsem tenkrát po pás ve vodě, držel v rukou stokilového jesetera, prohlížel si ho, jak je krásný, když přiběhl producent celý říčný a volal: „Mám pro tebe naprosto neuvěřitelnou zprávu. Půjdeš do show Jaye Lena!“ Kameraman v euforii málem upustil kameru, zvukař tágo a já, protože jsem mu dobře nerozuměl, jsem jenom řekl: „Ale, kluci, John Lennon je už dávno mrtvej, co blbnete!“ Ovšem když mi došlo, co mi vlastně řekl, tak jsem se rozklepal taky.

Strachy?

Radostí i strachy, protože udělat si ostudu v téhle show se rovná víceméně sebevraždě. (smích)

Jak vypadá show, v níž se střídají jen hvězdná jména?

Celé je to trošku nepředstavitelné. Lenovo studio je větší než celý Barrandov, ocitnete se v úplně jiném světě. Bydlel jsem v nejlepším hotelu, na natáčení mě přivezla limuzína, starali se o mě pomalu jako o amerického prezidenta. Ve studiu jsem získal dojem, že se tu bude točit nějaký velkofilm, přitom to byla „jen“ každodenní show. Po chodbách pobíhali artisté, divoká zvířata, tanečnice, stovky lidí, každý někam spěchal. Bylo ale zřejmé, že všechno má v tom chaosu řád, všichni ze štábu byli perfektně oblečeni, jako by právě měli předstoupit před kameru.

Co jste měl na sobě vy?

Klasika. Plátěné kalhoty, košile, jak chodím do přírody.

A jak se vám představil obávaný moderátor?

Přišel asi šedesátiletý pán v džínách a poloroztrhaném tričku, držel tác s ovocem, a kdybych Jaye Lena neznal, myslel bych si, že mi někdo přinesl svačinu. Řekl jen: „Čau, Jakube, já jsem Jay, tady máš ovoce, posilni se!“ Přitom tam měl desítky lidí, kteří by to jistě udělali za něj, ovšem výborně ovládá ten psychologický moment seznámení, prvního kontaktu, kdy v hostech okamžitě vzbudí důvěru a zájem. Určitě neměl moc času, ale povídali jsme si skoro hodinu. Hlavně o českých autech, protože Jay Leno je jeden z předních amerických odborníků na automobilové veterány, velmi uznávaný, léta publikuje.

Přišla řeč na české pivo?

Taky, i na holky.

A po tomto úvodu spustil show?

Ano, převlékl se do večerního obleku a začali jsme. Pokud ale mám mluvit za sebe, kdyby před televizní publikum předstoupil v tom původním tričku a džínách, měl by ještě větší úspěch!

Když už jsme zmínili holky… Co vaše partnerka Jana, jezdí s vámi někdy?

Někdy, ale život po mém boku není asi žádný med. Jsem hodně pryč, jedna výprava trvá tak tři až pět týdnů a většina z nich je pro ženu riziková a nebezpečná. Takže zvažuji velmi pečlivě, kam ji můžu vzít. Dvakrát už se mnou byla v Amazonii.

Kolika jazyky se domluvíte?

Domluvím se po celém světě, ale třeba s domorodci v Amazonii je to boj, protože tím jejich jazykem mluví pár desítek nebo stovek lidí. Nejvyužívanějším a nejspolehlivějším prostředkem jsou v tomto případě pořád ruce, nohy, oči.

Kam byste se chtěl podívat, když už jste všude byl?

Všude jsem zaplaťpánbůh nebyl. Jen si představte, kdyby měl člověk poznat celou Českou republiku, tak na to jeden život nestačí. A to mě naopak deprimuje, že jsme tu tak krátce, nikdy nemůžu stihnout všechno, co chci.

Který kontinent je teď vaším cílem?

Vždycky říkám, že srdcem jsem v Amazonii, ale letos jsem byl dva měsíce v Sýrii a Iráku, byla to nádhera. Úchvatná místa, kam žádný turistický ruch ani civilizace nedosáhly. Jeli jsme tam kvůli jedné z největších sladkovodních ryb světa, je to taková obří parma, jmenuje se barbus esocinus a představuje výzvu v současném sportovním rybolovu. Podařilo se nám ji zdokumentovat, pár jsme jich ulovili. Viděl jsem tam špatné, ale i nádherné věci.

K těm špatným - vnímáte hodně devastaci přírody?

Zkáza je patrná všude, po celém světě. Mám srovnání, protože do některých lokalit jezdím opakovaně. Je strašné, že deset let v bytí jednoho člověka je skoro nic, natož v lidském druhu. Ale za těch deset let, co se cestování aktivně věnuju, jsem zaznamenal neuvěřitelnou, tragickou proměnu některých krajin. Kolik unikátních živočichů zmizelo, definitivně, kolik rostlinných druhů, minoritních kultur indiánských kmenů v Africe a v Amazonii… Obávám se, že pár příštích desetiletí bude pro přírodu přímo fatálních. Není to optimistický závěr rozhovoru, ale mluvit o tom musíme.


Jakub Vágner (30)


Narodil se na Štědrý den.
Ryby ho fascinovaly už jako malého kluka a patří jim první vzpomínka z dětství, když pozoroval rybáře v průhonickém parku.
Každou expedici pokládá za nepřetržitý sportovní trénink.
Stane se, že na jedné výpravě zhubne i 10 kg.
Pro Českou televizi natočil dokumentární cykly S Jakubem na rybách a Rybí legendy.
Právě mu vyšla nová výpravná kniha Můj život s rybami a stala se jedním z nejprodávanějších titulů.
Na své dívce Janě obdivuje nejvíc její „pohodářskou povahu a odvahu“.


Dotazník:

- Mrzelo vás, že se rozdělilo Československo? ANO
- Zavedl byste na psí bojová plemena zbrojní průkaz? ANO
- Věříte v Boha? ANO
- Jezdíte MHD? ANO
- Čtete e-knihy? NE
- Koupil jste si dluhopis? NE
- Je správné, že podporujeme atomovou energii? ANO




6.12.2012  Týdeník Květy