Čtenářské recenze

Sofi Oksanen: Čas ztracených holubic

Redakce (06.08.2013)
Sofi Oksanen: Čas ztracených holubic Sofi Oksanen: Čas ztracených holubic

Dějiny byly vždycky plné zvratů, které se nezaměnitelně, a nejednou také velmi krutě otiskly do životů běžných lidí. A přesto nejspíš vždycky existovali i tací, kteří by ani ve snu neřešili morální otázky, před každou novou mocí servilně ohnuli záda a přes všechny změny společenské zůstávali v jádru stejní. Stejně neteční.

Takový je i Edgar z románu Čas ztracených holubic. Poprvé ho potkáváme po boku jeho bratrance, bojují spolu v partyzánském odboji za svobodné Estonsko. Už tady je vidět, že Edgar není žádný muž činu v tom smyslu, že by se chopil zbraně a chladnokrevně vraždil v zájmu svých cílů. Naopak, využije každé příležitosti, aby se bitevním jatkám vyhnul. Nemíní se přece nechat zavraždit jen tak kvůli lásce k vlasti.

Doma v Talinnu na tohoto úlisného zbabělce čeká jeho žena Juudit. Nebo vlastně ani moc nečeká, spíš se modlí, aby si ho co nejdřív našla nějaká zbloudilá kulka. Když se brali, nebyla nijak šíleně zamilovaná, ale na manželství se cítila připravená a těšila se na něj. Na všem si dala záležet, vzor tapet vybírala celou věčnost a vybrala by i ten nejkrásnější nábytek do jejich nového domova, ať mají útulno, jenomže jeden člověk sám domov nevytvoří. A Edgar nespolupracuje. Nejde o to, že by ho nezajímaly tapety. Prostě odmítá hrát roli manžela. Juuditin výstřih je každým dnem hlubší. On s ní přesto nechce spát.

Na vesnici, odkud Edgar pochází, zůstala jeho rodina, a ačkoli nestrádají tolik jako lidé ve městě, i do jejich životů probíhající boje zasáhly. S odchodem bolševiků se toho moc nezměnilo. Nacisté, přicházející v roli osvoboditelů, mají o budoucnosti Estonska vlastní představy.

Jedním z těch, kteří Němcům od začátku nevěří, je právě Edgarův bratranec Roland. A možná by i nechal plynout věci svým vlastním tempem, ať se děje, co chce. Doma ho čeká Rosalie, jeho snoubenka, světlo jeho očí. Jsou chvíle, kdy nechtěl nic víc než ji sevřít v objetí a už nikdy ji nepustit. Jenže to všechno ztratil.

Edgarův křik se ozýval z dálky. Sklenice, která stála na stole, sletěla na podlahu. Byly v ní petrklíče. Vítr květiny odkutálel ke zdi vedle pastičky na myši. Zíral jsem na ně. Natrhala je Rosalie, její prsty se ještě před chvilkou proplétaly s mými. Třásl jsem se, jako bych byl suchý list tabáku zavěšený na provázku, a bylo mi horko, jako bych měl srdce zavřené v kvasícím soudku. Pak horko vystřídal chlad, který se mi šířil od hrudní kosti do žaludku, ruce ani nohy už jsem necítil. Edgarovi pusa dál klapala.
„Rozumíš, co ti říkám? Už ji pohřbili.“


AutosRolandova nenávist se obrátí proti Němcům, věří totiž, že právě oni mají její smrt na svědomí. Vzpomínka časem pobledne, ale přesvědčení o své pravdě Roland neztratí a v boji neustane. Edgar se každé síle ochotně podřídí a nechá se jí vést. Roland naslouchá svému svědomí a vzpírá se. Ironií osudu právě jeho deník, kam si zaznamenával své skutky i zvěrstva nepřátel, aby později vyšly najevo, se posléze octne v nesprávných rukou a všechno dobré, co kdy vykonal, je překrouceno a použito proti němu…

Sofi Oksanen důmyslně proplétá příběhy tří postav a na jejích osudech maluje smutnou část estonských dějin s velmi jasným přesahem – protože to, jak lidé reagují ve složitých životních situacích, je přece jen obecnějšího rázu, a takových Edgarů, Juudit i Rolandů bychom určitě našli víc i v dějinách jiných zemí. A tak se veskrze lidské tragédie prolínají s hledáním pravdy ve změti překroucených faktů a nepokrytých lží…

Parts se přistihl, jak znovu obdivuje Rolandovy úsečné věty, které tak dobře zapadaly do psaného textu. Ačkoliv v Rolandově řeči rušily, na papíře měly svou zvláštní krásu, působily málem jako neohrabaná poezie. „Osm mrtvých, kdo nás slyší? Sedm včera, kolik zítra? Nedostatek čerstvé krve nás unavuje, upadáme do spánku.“ A znovu zmínka o Srdíčku, slovo bylo rozmazané a úplně na spodním okraji stránky. Srdíčku se podařilo rozředit zlou krev, kterou mezi muži vyvolaly řeči rakouského hlasatele v rádiu. Rakušan si byl jist, že k žádné válce, která by osvobodila Estonsko, nedojde. „Až k nám dospěje svoboda, oni všichni budou najednou patrioti, a kolik pak asi budeme mít nových hrdinů? Ale když je vlast v nebezpečí, ti stejní lidé se plazí po kolenou a jdou s proudem, chytají se laciných návnad a vemlouvají se mezi zrádce, loví lesní bratry jen proto, aby směli nakupovat ve speciálních obchodech.“

Autorka recenze: Lenka Křížová