Rozhovory

Slušný člověk je dost velký idiot

Redakce (13.08.2010)

Spisovatelka Tereza Boučková po desetileté odmlce vydala v nakladatelství Odeon novou knihu s názvem Rok kohouta. K realizaci se nyní také připravuje její filmový scénář Zemský ráj to napohled. Autor: Ondřej Horák Zdroj: Lidové noviny str. 18 Kultura, 16.5.2008

LN V Roce kohouta pořád píšete, že vám nejde psaní. Už se to od té doby zlepšilo?

S překvapením jsem zjistila, že jsem asi opravdu napsala zásadní knížku... Teď se o další psaní ani nesnažím, jen překládám ze slovenštiny Rubato Rudolfa Slobody, protože Rok kohouta mě strašně vyčerpal. Původní zápisky jsem totiž ve strašném tahu asi šestnáct měsíců přepisovala. Ve dne v noci, pořád jsem zvažovala, co ještě a jak, dělala jsem si poznámky, zkrátka jsem v tom strašně jela. Aprotože téma bylo vyčerpávající, tak mě to hodně vysálo. Navíc život jde dál, realita s knihou nekončí. Takže to bylo náročné, ale zase jsem měla dobrý pocit, že jsem vydržela a knihu neuspěchala, přestože jsem si ji původně chtěla dát k loňským padesátinám...

LN Jak moc jste původní zápisky upravovala?

Hodně, často jsem škrtala, což pro mě bylo také těžké. První verzi jsem psala deset měsíců, pak jsem ji slavnostně poslala A. J. Liehmovi do Paříže, který mi řekl, že téma bych už měla, ale takhle tedy ne! Potom jsem psala a škrtala znovu a znovu.

LN Vzdaloval se tedy postupně text od reality?

Musím říct, že pátou verzi už jsem nepsala, přestože jsem cítila, že by možná šlo ještě něco vyškrtnout, že tam ještě někdy plýtvám slovy. Ale nepsala jsem ji proto, že jsem se bála, že by ztratila autenticitu... Nicméně původní zápisky nebyly vlastně moc použitelné, sloužily jen k tomu, abych si vyvolala atmosféru určité chvíle a oživila si detaily, protože člověk má tendenci zapomínat. Byl to materiál. LN Jak moc jste zvažovala onen častý úkaz v české literatuře - totiž, že se v knize hraje hra „kdo je kdo“?

To jsem samozřejmě řešila, protože když člověk píše o živých lidech, navíc o rodinných příslušnících, tak je to těžké pro všechny, ale pak jsem si řekla, že jakmile začnu cenzurovat, tak to vlastně nemůžu vůbec psát. Takže jsem taky na radu pana Liehma - protože jsem nechtěla opakovat Indiánský běh s užíváním přezdívek - postavy přejmenovala, i když zůstávají čitelné. Já ale doufám, že kniha ten skutečný příběh přežije a že se jednou nikdo nebude zajímat o to, kdo byl kdo.

LN Píšete si deník i dál?

Já jsem deník začala psát 2. srpna, aniž bych tušila, jak za rok 1. srpna skončí. A tím dnem jsem s tím přestala. Potom se ale záležitosti s našimi dětmi dál hodně vyvíjely, takže jsem si ještě občas něco zapsala a s tím pokračuju doteď, aniž bych měla jakýkoliv záměr. Je pravda, že jsem tento způsob převzala od Rudolfa Slobody, protože jeho nejlepší věci jsou napsané právě takhle... Teď ale ještě upravuju scénář.

LN Takže jste nakonec našla pro scénář Zemský ráj to napohled tu svou režisérku?

Já jsem s realizací scénáře v jednu chvíli úplně skončila, protože jsem tomu věnovala hrozně moc energie a věděla jsem, že peníze na film neseženu, že je to marné. Uzavřela jsem to - i psaním knihy jsem se od toho odstřihla, protože jsem pochopila, že je smysluplnější dělat něco, co člověk může dokončit sám a není závislý na rozmarech, náladách a taky kamarádíčkování jiných. Situace u filmu je opravdu hrozná, takových sprostot, to by mě ani nenapadlo, že je něco takového možné... Nakonec se mi ale vrátila práva, ozval se nový producent a ten pak sehnal grant a navrhl Irenu Pavláskovou s tím, že je to přece jen hodně ženský příběh. Já jsem si původně myslela, že právě proto by to měl režírovat muž, aby se to vyvážilo... Ve chvíli, kdy jsem se odpoutala, začalo všechno fungovat, i když peníze ještě pořád nejsou pohromadě. Někdy může být malý rozpočet ku prospěchu věci, ale tady si tím nejsem jistá.

LN Je to drahé proto, že se příběh odehrává během normalizace, takže jsou nutné dobové kulisy?

Tehdy se všechno peklo v bytech, takže je většina scén interiérových. Nicméně několik scén je v exteriérech. Myslím si, že v souvislosti s okupací sovětskými vojsky by tam měly být na ulici tanky, a to už je samozřejmě nákladné.

LN Ze synopse jsem pochopil, že je to zase hodně autobiografický příběh, kde je hlavní postavou vaše maminka.

On je to vlastně tak trochu Indiánský běh, ale ten jsem musela při psaní scénáře úplně zapomenout. Hlavní figura je žena, která žije privátní život, stejně jako ostatní, a postupem času se rodí stále silnější protihráč, což je policejní moc. Myslím, že se mi podařilo mít ve scénáři hodně humoru i absurdity, z kterých pak mrazí, že to je docela formanovské... Teď dělám úpravy, s nimiž nemám problém, zatím se mi líbí, jak to Irena přečetla, a ty změny jsou vyloženě dobré.

LN Jak se vám líbí její filmy?

Teď jsem viděla ten první, Čas sluhů, a myslím, že je to poctivý film. Ona se - na rozdíl od jiných režisérů - nebojí.

LN Režijní choutky, o kterých přemítáte v Roku kohouta, vás tedy už opustily?

Když jsem viděla, do čeho všeho mě režiséři nutí, tak jsem jejich návrhy nemohla přijmout. Snad nejsem až tak ješitná, že nepřipustím změnu, ale když se s tím druhým rozcházíte ve všem, tak to skutečně nejde. V jednu chvíli pak producent kývl na to, že to budu točit, ale pak od toho zase odstoupil, a musím říct, že se mi ulevilo. Dvacet let žiju na venkově a opravdu nejsem zvyklá být od rána do večera den mezi lidmi a komunikovat. A navíc v nastalé rodinné situaci jsem nemohla někde měsíc točit. Také mi chybí řemeslo, což jsem zjišťovala i při psaní scénáře. Kdybych nepracovala s výborným dramaturgem, takový scénář bych nenapsala.

LN V Roku kohouta se také často ozývá touha dojít uznání...

Ale potom přece touží každý... Já jsem několik let psala tenhle scénář a všichni mi ho házeli na hlavu. Jiné psaní mi nešlo. Ani jako matka jsem neuspěla - a to jsem tomuhle „povolání“ věnovala všechno. A tak jsem měla pocit, že jsem méněcenná, zbytečná, marná... Každý chce být někdy chválený. Když mi tahle kniha vyšla, tak jsem tady jednu nedávnou noc zkolabovala - asi jak ve mně narůstala tíseň, že jsem se otevřela, a teď mě všichni zase budou cupovat. Tak mě muž odvezl do nemocnice na pohotovost. Vyšetřili mě, udělali EKG - měla jsem ho jak z partesu.

LN Knih, filmů i dalších lákadel je dnes zkrátka hodně a každý se také zabývá především sám sebou.

Jistě, to chápu. Ale já jsem třeba vyhrála s tímhle scénářem Cenu Sazky. Pořád se skuhrá, jak nejsou dobré scénáře. Myslíte, že mi potom někdo zavolal? Nicméně mě potěšilo, že někdo ocenil to, co předtím všichni odmítali. Byla to pro mě velká satisfakce. Taky jsem dostala finanční odměnu, za což jsme mohli koupit novější auto. Těch dvaadvacet nebo kolik verzí jsem léta psala bez honoráře. I dramaturg pracoval zadarmo.

LN Mohlo by se ale cynicky poznamenat, že tohle všechno pro vás z hlediska Roku kohouta byl dar.

To mi napsal taky táta. Včera mi od něj přišel dopis, protože my si holt dopisujeme, a tam mi knihu pochválil a napsal, že si je po jejím přečtení jistý, že adopce měla smysl. Ale já jsem tu dobu fakt málem nepřežila. Když jste dlouhodobě v situaci, že se vám nechce žít, nejste schopen myslet na to, že to jednou zhodnotíte, že z toho vytěžíte i radost.

LN V knize píšete o Štěstí Bohdana Slámy jako o kýči. Sledujete tedy současný český film?

V knize jsem psala o Štěstí, protože to byl film, od kterého jsem -na rozdíl od jiných - hodně čekala. Ale zklamal mě. Mně naše filmy připadají vykalkulované, falešné, prázdné, nijak se mě nedotýkají. Byla bych ráda, kdybych viděla dobrý film a četla dobrou knížku... To je to, co právě nechybí Rudolfu Slobodovi - je to silné, dobře napsané, musím ho číst, nemůžu přestat...

LN V souvislosti s adoptovanými syny a následnými obtížemi, o nichž v Roku kohouta píšete, mě zajímá, jak po tom všem nahlížíte na české zákony a soudy?

My jsme si to nakonec pěkně vyžrali. Stali jsme se rukojmími našeho prostředního syna, když dosáhl plnoletosti. Nemohli jsme nic, všechno záleželo na tom, jak se rozhodne on - vždy se upřednostňují práva dítěte, i když je plnoleté, chová se v rozporu se slušnými mravy, ale i se zákony, je na útěku, přestože se chtělo v ústavu doučit, nemá žádný doklad totožnosti, žije ilegálně... Člověk, který žije slušně, má doklady a nese za své činy odpovědnost, je vlastně dost velký idiot. Automaticky se totiž předpokládá, že na sebe vezme řešení všech průserů svých adoptivních dětí. Je těžké tento tlak institucí i lidí kolem ustát. A ještě těžší je to odmítnout. Když si totiž děti odjinud berete, skoro všichni vás více nebo méně obdivují. Když se dostanete po dvaceti letech do situace, že jste z těch dětí dobré lidi nevychovali, a ony dělají jiným škody a vy za jejich činy nechcete donekonečna platit, skončíte na pranýři. A to se stane, když jste zestárlí, unavení, zklamaní, na dně.

* LN V knize se vyjadřujete i ke hře našeho národního fotbalového mužstva. Jak tedy vidíte jeho šance na blížícím se EURO?

Blbě. Ti kluci jsou tak přeplacení a slavní, že nemají žádnou motivaci hrát v reprezentaci, a trenér jinde hledat nechce. Výjimkou je jen Petr Čech, protože se prostě ohromně celkově povedl. Já se strašně ráda dívám na fotbal, tedy na dobrý fotbal, někdy jsem dokonce doma jediná. Ale moje máma na sport taky vždycky kouká, a když se nám zápas líbí, vždycky si pak telefonujeme a rozebíráme to. Já se totiž ve fotbale vyznám! Akorát, že pořád nějak nepoznám ofsajd...

O autorce
Tereza Boučková se narodila v Praze v roce 1957 Anně a Pavlovi Kohoutovým. Po základní škole navštěvovala nejprve dvouletou školu ekonomickou, pak přestoupila na akademické gymnázium. Pokoušela se o studia na DAMU, ale nebyla přijata. Ve dvaceti letech podepsala Chartu 77 a do roku 1989 vystřídala řadu podřadných zaměstnání. Roku 1990 obdržela Cenu Jiřího Ortena za prózu Indiánský běh; kniha byla přeložena do několika jazyků. Následovaly prózy Křepelice (1993), Když milujete muže (1995), Krákorám (1998). Jen tak si trochu schnít - fejetony o mužích a lidech (2004) je knižní výběr z nejlepších fejetonů, psaných pro noviny. Tereza Boučková je také autorkou scénáře k filmu Smradi (2002). V roce svých padesátých narozenin uspěla v soutěži Sazky o nejlepší nerealizovaný scénář a napodruhé se svým scénářem Zemský ráj to napohled vyhrála první cenu. V roce 2007 měla také premiéru její divadelní adaptace Felliniho filmu Silnice v Klicperově divadle v Hradci Králové. Tereza Boučková žije se svým mužem a synem v chatové osadě Záhrabská nad Svatým Janem pod Skalou.