Aktuality

Skandály u císařského dvora

Redakce (30.03.2011)

Už za časů císaře Františka Josefa existovala čilá poptávka po novinkách z císařských a královských dvorů a po zprávách o soukromém životě nejvýše postavených osobností. Přísná cenzura pochopitelně neumožňovala svobodné politické zpravodajství a předmětem veřejných diskusí nesměly být ani osobnosti z císařského domu. Čtenáři již tehdy enormně rozvinutého rakouského tisku - vycvičení navíc číst mezi řádky - se zajímali o nového, mladého, dobře vyhlížejícího a dosud svobodného císaře.

První skandál a první císařovo hromování zažil dvůr a jeho zaměstnanci, když se během prvního roku vlády Františka Josefa náhle začaly v novinách množit zprávy o událostech u dvora. Informátoři - to bylo císaři jasné po prvním přečtení -museli pocházet jen z Hofburgu, či spíše přímo z úřadu nejvyššího hofmistra. Návštěvy vysokých osobností, o nichž veřejnost neměla vědět, data i nejbezvýznamnějších soukromých tanečních zábav, jež arcivévodkyně Žofie pořádala pro svého syna, aby se jako každý osmnáctiletý mladý muž mohl v době masopustu pobavit, a na které se zvaly vybrané hezké komtesy, jež si posléze mohly své jméno přečíst v tisku (a tím hned vyvolávat žárlivost v nepozvaných v rodinách), zprávy o komorních koncertech a soukromých večeřích - o tom všem se teď dalo číst v novinách.

Zvláště císaře rozčilovalo, když si k tomu lidé ode dvora ještě leccos přimysleli.

Nejvyšší hofmistr Liechtenstein považoval za důležité zjistit, jak funguje informační tok ode dvora do novin. Protože se musela velká většina informací předávat ústně, nemohl proti tomu dvůr nic dělat.

Ale příkaz hradní stráži, aby hlásila všechno nápadné, měl úspěch.Pozorný člen hradní stráže přistihl in flagranti jednoho sluhu, když viděl, že cosi tajně podstrkuje jakémusi chodci. Ukázalo se, že chodcem byl novinář z listu Wiener Zeitung.

Z následujícího disciplinárního řízení proti sluhovi se úřad nejvyššího hofmistra dozvěděl, jak předávání informací probíhalo v minulosti. Sluha sepsal všechny informace, které u dvora získal, na malé papírky a ty pak zanechával na předem domluvených místech. O něco později si je tam novinář vyzvedl.

Během výslechu sluha doznal, že za svou indiskreci dostával ročně až 100 zlatých, což představovalo více než třetinu jeho ročního platu. Byl to tedy docela slušný vedlejší příjem.

Podobné kauzy - pravidelný únik nejrůznějších interních informací do tisku - sužovaly dvůr až do konce monarchie.

Po zavedení parlamentarismu se politické spory odehrávaly tam, kam patřily, v říšské radě. Přesto čas od času pociťoval také dvůr nelibost politicky angažovaných občanů nad politickou situací, jako například v roce 1871, kdy se císař František Josef v poslední chvíli vzdal myšlenky na vyrovnání s Čechy.

Češi, jeden z národů k habsburské monarchii nejloajálnějších, byli po vyrovnání s Uherskem a přeměně říše v dvojmonarchii, která Uhrám zajistila autonomii, zcela opomenuti. Českého obyvatelstva se to hluboce dotklo a rozzlobilo je, že nebyla potvrzena stará práva Čech korunovací Františka Josefa českým králem. Čechy byly nejvěrnější korunní zemí habsburské říše, na rozdíl od Uherska během revoluce roku 1848 nevystoupily proti Habsburkům, a zasloužily si proto přinejmenším stejná politická práva jako Uhersko.

Češi tedy nyní vsadili na pasivní rezistenci a odmítali vyslat své zástupce do říšské rady. Tím se soukolí parlamentu začalo zadrhávat. Císař František Josef učinil v roce 1871 pokus o vyrovnání s českými zeměmi. Oficiálně vyhlásil, že vzhledem k neotřesitelné věrnosti, s níž obyvatelstvo českých zemí vždy podporovalo náš trůn, uznáváme rádi práva tohoto království a jsme připraveni toto uznání obnovit naší královskou přísahou.

Češi byli nadšením bez sebe, konečně budou znovu potvrzena stará práva Čech. K českému vyrovnání, jež bylo víceméně připraveno a jehož uskutečnění bylo už jen otázkou krátké doby, však nakonec nedošlo.

Němečtí a uherští politici požadovali dodatečné změny výsledků jednání, protože „fundamentální články“, jak bylo vyrovnání nazváno, nebyly v souladu s ústavou z roku 1867, jež formulovala zvláštní práva německé a uherské poloviny říše a poškozovala slovanské národy.

V Čechách se nálada zcela změnila. V očích českého obyvatelstva porušil císař slovo - i když se z právního hlediska držel přesně znění ústavy. Za této situace plné rozhořčení a vzteku vůči vídeňské a budapešťské politice nebylo ani pomyšlení na střízlivé úvahy. Čechy všech společenských vrstev spojovala národní sentimentalita.

Ohlášení císařova nakonec neuskutečněného vyrovnání viselo zarámované téměř v každé české domácnosti, v každém českém hostinci a na každém kiosku v Praze visel zarámovaný „zářijový manuskript“, a tím se demonstrativně zesměšňovala „platnost“ císařových slibů. Pražská policie musela na nařízení z Vídně ihned odstranit veškeré plakáty a obrazy, jejichž obsahem bylo císařské prohlášení, což ovšem Čechům nezabránilo v tom, aby ihned vyvěsili nové.

Český mediální podnikatel Jan Stanislav Skrejšovský, jeden z nejbohatších mužů v Čechách, který v zákulisí horlivě pracoval na českém vyrovnání a jehož listy ovlivňovaly veřejné mínění, nechal císařskou vyhlášku vytisknout ve velkém množství v podobě plakátů.

Nakonec přišel na zlomyslný nápad vytisknout císařský reskript ještě jinak, jak popsal jeden autor, totiž v mnohem menším, tzv. kapesním formátu, a to na jemném, tenkém, nahnědlém papíru, na takovém, který v nejintimnější sféře užívají jen aristokraté a někteří ohromně bohatí měšťané.

Papír k takovým kulturním účelům se v obchodech prodával pod názvem „W. C. Paper“
v balíčcích o mnoha stovkách listů. Balíček se propíchl hřebíkem a pověsil jen v takovém budoáru, kam chodil i císař pán pěšky.

Známý cynik Skrejšovský chtěl svým nápadem předvést „hodnotu“ císařova listu. „Císařský“ toaletní papír byl trhák, tiskl se a rozšiřoval ve velkém nákladu, zatímco se policie zoufale snažila zabránit jeho šíření.

Tento toaletní papír se dostal dokonce ke dvoru. V podatelně se velmi podivovali nad zásilkou z Prahy a poslali „papír“ dál do kabinetní kanceláře. Císař František Josef bral celou věc zpočátku ještě s humorem, popřípadě chtěl předvést, že se nad očividnou provokaci dokáže povznést, a dal se slyšet, že ho tato zvláštní pozornost potěšila.

Vtip podnikatele Skrejšovského však přestal být oceňován ve chvíli, kdy císařovi kritici papír použili k jeho původnímu účelu a poté jej císaři poslali. Na papíře však již nebyl vytištěn císařův slib, že se nechá korunovat, ale pozdější reskript, rušící dohodu mezi panovníkem a českou politickou reprezentací.

Když nyní císařova kabinetní kancelář dostávala „použité“ exempláře původního žertu, panovníkův benevolentní postoj vzal za své. Jeho kancelář se obrátila na pražskou policii s „přátelskou služební žádostí“ o pomoc při hledání původce této klukoviny. Pochopitelně bez úspěchu.

Dvůr, po staletí mistr v ukládání spisů, tyto toaletní papíry, nesoucí dodnes zřetelné stopy po velice soukromém použití, řádně označil signaturou a založil do archivu jako každý jiný spis. Tam svědčí ještě dnes o tom, jak se Čechů dotklo, že se císař František Josef nedal korunovat českým králem.

Trapné informace nepronikaly ke dvoru jen zvenčí, také uvnitř existovalo mnohé, co se na apoštolský dvůr nehodilo. Ministerský předseda Eduard Taaffe, císařův přítel z mládí, měl ve svých službách celou armádu špiclů. Ti měli za úkol zjišťovat všechna dynastii nepřátelská a politicky nápadná hnutí přímo v rezidenci.

Také u dvora měl konfidenty, kteří měli hlásit, zda se někdo nedopouští urážky císaře. Špiclové u dvora však s ničím takovým nemohli přijít, protože císař byl u svých zaměstnanců oblíben a ctěn.

Jeden z nich však přišel s důvěrnou informací, která dokazovala, že u dvora je možné leccos, o čem jeho špičky nemají ani tušení:

„Hradní hejtman Montoje (správně Montoyer) si před několika lety k sobě vzal své dvě neteře, dcery odsouzeného azbankrotovaného řezníka Maxe Wöse, dvě krásky, s nimiž, jak tvrdí zlé jazyky, zachází jako se svými manželkami.

Jako obvykle protekcí prosadil, aby starší byla u nejvyššího dvora zaměstnána jako síla pečující o stříbro. Včera večer mi dodavatel Unterwalder ukázal fotografii s tím, že ji dostal od jisté kuplířky jako non plus ultra vzácné zboží za 10 zlatých. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na fotografii i spatřil opatrovnici dvorního stříbra.“

Ministerský předseda Taaffe nedal toto krajně pikantní sdělení ani založit mezi oficiální spisy, ale nechal je nenápadně zmizet ve svém soukromém archivu, kde bylo nalezeno až po jeho smrti.


29.3.2011  Lidové noviny