Rozhovory

Rozhovor s Lisou Anselmovou

Hana Bourková (25.07.2017)
Lisa Anselmová Lisa Anselmová

Po přečtení knižní novinky Život v Paříži od Lisy Anselmové, rodilé Američanky nyní žijící ve Francii, jsem se zamýšlela, co vedlo spisovatelku k napsání této knihy. Odpověď je jednoduchá, námět je čerpán z životních etap, tak, jak je prožívá sama spisovatelka. Na papír přenáší své osobní pocity, myšlenky, potřeby a způsob života. Co ji může při psaní překvapit? Má motivaci psát o své postavě, někdy není jednoduché se rozhodnout pro konkrétní volbu, přesto život v Paříži zvládá a začíná i přímo ovlivňovat své přátele.

Hlavní myšlenkou knihy je životní zpověď Lisy, citově závislé na matce. Po odchodu matky se Lisa musí umět rozhodnout, jakou cestou jít, jak si vyjasnit svůj život a utřídit své myšlenky. Hrdinku stále pronásleduje její minulost, protože Lisa k zemřelé matce stále cítí velmi silné citové pouto. Lisa Anselmová nám odkrývá pohled do svého soukromí, jaký byl život její rodiny, úspěchy v zaměstnání, a proč toto zaměstnání opustila. Dále také popisuje, co očekávala od nového života v Paříži, kam se po smrti matky odstěhovala.
Kvalita románu ovšem není závislá na místě děje. Spisovatelka prokazuje mimořádný cit pro detail; životním cílem hrdinky je především zdokonalování se. Lisa své životní tempo přenesla do románu, snaží se uniknout ze své reality, má strach ze samoty, potřebuje se uchýlit k sobě samotné a díky tomu se snaží izolovat.

Lisa Anselmová pravdivě a co nejvýstižněji ukázala na svém životě, jak je těžké se zbavit určité závislosti (jak na svých nejbližších, tak i na majetku). Je to humorně laděný, inspirující životní příběh optimistické Lisy, která nás na každé stránce něčím novým překvapuje, ale i zároveň povzbuzuje sebe i nás k lepšímu životu. 

Kdo nebyl v Paříži ani v New Yorku - nevadí, díky knize o nich získáte reálnou představu. Přenášíme se prostorem do konkrétního místa i děje, umíme si představit, jakou hudbu lidé poslouchají, jak se stravují, oblékají, společensky baví. Hrdinka miluje vše krásné, nepoznané, dobré jídlo a pití, dokonce pěstuje intenzivní přátelské vztahy.

Zamysleme se všichni, žijeme ve společnosti, která nám částečně diktuje život a nejsme schopni sami za sebe přemýšlet. Po přečtení knihy budete mít chuť připojit se alespoň na chvíli k Lise v Paříži.
 
Spisovatelce jsem položila několik otázek týkajících se její literární tvorby
 
Kdo navrhoval titulní stránku knihy Život v Paříži?
 
Mnoho lidí se mě ptalo, jestli jsem navrhla obálku knihy, dává to smysl, protože jsem pracovala jako kreativní ředitelka. Na vydání tištěné knihy ve Spojených státech se na titulní stránce podílela velmi talentovaná designérka Kerri Resnick v mém New Yorském vydavatelství časopisu, Thomas Dunne Books/ St. Martin Press.

Pokud jde o marketing a prodej, lidé hodně posuzují knihu podle obalu, takže jsem byla jako uzlík nervů během procesu navrhování. Designérka i já jsme chtěly zprostředkovat nejen krásu Paříže, ale i osobní pocity, vyhýbala jsem se fotografiím Eiffelovy věže a dalších tradičních pařížských památek.

Když jsem poprvé začala sbírat náměty pro obal knihy, nebyla jsem si jistá, zda se chci přiklonit k ilustracím nebo použít fotografii. Moje první starost s použitím fotografie byla, že kniha může vypadat, jako by to vypovídalo o městu Paříže než o mojí osobní životní zkušenosti. Z tohoto důvodu byly návrhy většinou grafické povahy, ale během procesu navrhování jsme nakonec našly odpovídající fotografii pařížské ulice. Okamžitě jsem byla přitahována k atmosféře, kterou cítím z té fotografie. Vypadalo to tak krásně pařížské a patřící ke mně, aniž by to bylo příliš nápadné.

Designérka Kerri si vybrala fotografii pořízenou v nádraží Gare de Lyon, o tomto místě jsem psala ve druhé kapitole mých pamětí. Mám pocit, že návrhy sílily s každým výběrovým postupem, jsem ráda, že mi byla dána možnost prozkoumat i jiné možnosti, než jsme se shodly s designérkou na konečném výsledku. A jak vidíte, je schopna udělat obal knihy na výbornou. S výsledkem jsem velmi spokojená. 

(Pozn. autorky: Sama spisovatelka ale neví, kdo v České republice navrhoval design knihy. Řekla, že: „To je vlastně jedno, ale asi jeden z účastníků o udělování licencí. Jsem velmi ráda, že titul vyšel v České republice. Podle mého soudu má kniha velmi hezkou titulní stránku. A strašně miluji svoje jméno v češtině: Lisa Anselmova, s „- va“ na konci. To zní velmi tajemně a zajímavě.“ Sděluje, že práva na knihu se budou podepisovat i v jiných zemích, a ať si nakladatelé dle svého uvážení navrhnou obal knihy tak jak si oni představují a myslí, že to bude nejlepší pro jejich trh.)
 
Kniha je na trhu, jak nyní Lisa žije?
Můj život je stále čím dál pestřejší. Jak píšu v knize, koupila jsem si byt v Paříži, z mé strany to byl velmi odvážný krok. Ale udělala jsem to, abych zachránila sama sebe, když mi umřela matka, protože jsem byla její ztrátou velmi zničená. A tenhle odvážný krok mě změnil, a změnil celý můj život. Můj život se stále vyvíjí, od té doby, co jsem přijala tu výzvu a napsala tuto knihu - je to pro nový začátek. Tak jsem se chopila šance a řekla vesmíru „ano“, a vytvořila si život, ve kterém jsem šťastnější.
 
Jak vypadá váš tvůrčí proces?
Mám pár věcí, které bych mohla napsat, přemýšlela jsem o tom, ale nebyla jsem schopná moc psát, protože jsem trávila hodně času cestováním a podporou své první knihy. Jsem autor a také musím být marketingová odbornice. Kdo ví? Ale mám nápad na druhou knížku o svém životě v Paříži, který by mohl být místo dlouhého příběhu souborem krátkých esejů. V tom je větší svoboda; mohu se vyjádřit různými způsoby v jediné knize. Eseje jsou velmi vtipné oproti dlouhým příběhům, které jsou náročné na psaní, myšlenkově atd. Myslím, že by to mohlo být zajímavé pro čtenáře.
 
Co vám psaní přináší?
Psát jsem začala už v osmi letech, už tehdy mě to zajímalo. Chtěla jsem si psát deníček každý den, ale byl to trochu problém; neměla jsem žádné příhody, pouze své sny. Když mi bylo deset let, napsala jsem novelu o 114 stránkách, vlastní rukou! K smíchu, já vím. Chtěla jsem to poslat jednomu vydavateli, ale ukázalo se, že moje psaní je katastrofa. Potom jsem dlouhé roky už nic nenapsala. Ve skutečnosti jsem totiž strávila poslední dvacet let kariérou v časopisech jako tvůrčí ředitelka, a také jsem zpívala v opeře. Ale o tom všem píšu ve své knize. Asi před deseti lety jsem začala psát román. Nápad jsem měla v hlavě a potřebovala jsem se někomu svěřit. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem sama napsala pro ostatní něco o svém životě a o tom, jak se cítím. Uvědomila jsem si, jak moc psaní miluji, bylo mi blaze, když jsem psala. A jak jsem řekla, psaní je něco krásného, nutkání něco sdělit ostatním. Musím stále psát. Vysvětluji to tak, že psaní je součást mého já, toho, kdo jsem, a jak jsem v kontaktu se světem.
 
Píšete doma nebo máte v oblíbené místo na psaní v kavárně?
Jak možná víš, žiji střídavě v New Yorku a v Paříži. V New Yorku nemůžeš sedět v kavárně a psát. Kavárny jsou pouze k jídlu. A to je právě moc špatné. Musím psát doma, kde jsem osamělá. Ale v Paříži je to zcela jiné, kavárny jsou moje oblíbené místo na psaní! To je nejlepší práce, když jsem mezi lidi a ubíhajícím životem! 
 
Jaké autory máte ráda, které čtete?
Četla jsem spoustu pamětí, biografie, hodně románů. Například spisovatel Anthony Bourdain, který je slavný kuchař, ale psaní je jeho skutečným talentem. On i já jsme tímto způsobem psaním vyjadřovali své osobní poznatky, on mnoho let bral psaní vážně. Je to báječný spisovatel, psaní je pro něho zdrojem nové chuti do života.
 
Máte zkušenosti s literární kritikou?
Víte, co se říká: „Pokud se domnívám, že mám dobré recenze, musím věřit, že i ty špatné jsou dobré, snažím se je všechny číst“.  Ale zatím mám štěstí. Od čtenářů mi přichází velmi pěkné recenze, těší mě, co lidé říkají, jak se má kniha dotkla jejich srdce. 
 
Každý národ má své literární mistry, považujete se za mistra ve svém oboru jako spisovatelka?
No, to je od tebe milé. Ano, snažím si v literární oblasti trochu udělat jméno. Ouf! Nemohu ale říci, že bych patřila mezi mistry, to by podle mě byl třeba Kurt Vonnegut, nebo Lee Harperová, nebo Ernest Hemingway. Česká republika má tolik významných literárních osobností. Jsem velmi poctěna, že moje kniha byla vydána ve vaší zemi.
 
Na jaké knize pracujete, bude mít Život v Paříži pokračování?
Mám první knihu, to je Život v Paříži, vedu si také blog a YouTube série. Tam lidé mohou sledovat můj život a jak pokračuje. A jak jsem řekla, pracuji na knize esejů o životě v Paříži. Doufám, že o toto dílo bude zájem v zahraničí. Snad bude i zajímavé pro české nakladatele, a bude rovněž přeloženo ve vaší České republice.
 
A jak vypadá Paříž z pohledu spisovatelky?
Kromě mnoha světoznámých památek jsou to i drobnosti, bez kterých si turisté neumí představit život v Paříži. Nabízí se nám procházka po nábřeží v okolí Notre-Dame či Louvru, kde můžeme na kamenném zábradlí spatřit stovky krabic. Ty se před polednem otevřou a jejich majitelé vystaví tisíce knih, mapek, grafik a někdy možná se tam mezi tím najde i nějaký kýč. Tento zvyk souvisí s módním boomem čtenářství v 18. století. Však už v 16. století v době rozmachu knihtisku začali pouliční obchodníci prodávat v blízkosti nejstaršího pařížského mostu Pont Neuf své tisky. Nabízeli často nepovolené traktáty a díla obsahující nové myšlenky, takže se někdy dostali i do konfliktů s vrchností.

V 19. století začaly na pravém břehu Seiny, především v okolí dnešních Grand Boulevards, vznikat kryté průchody mezi budovami. Postaveny byly tehdy z módního tepaného železa a spojovaly půvabně spletité jemné ozdobné vzory s pevnou kamennou konstrukcí. Jejich skleněný strop zajišťoval přirozené osvětlení, poskytoval úkryt před deštěm a hlukem z ulice. V těchto pěších zónách začaly vznikat obchůdky, nad nimi se v poschodí renovovaly drahé luxusní byty. Do dnešní doby se zachovaly jen některé, většinou jsou už pozměněné k nepoznání, nabízející svým návštěvníkům rozličnou atmosféru.

V současné době pouliční obchůdky nejvíce vyhledávají turisté, studenti, učitelé z nedaleké Latinské čtvrti a bukinisté, tak se říká pouličním antikvářům. Jedná se vlastně o největší „knihkupectví světa“ .
Svoji původní eleganci si zachovala Galerie Vivienne nedaleko Královského paláce. Jednu z nejkrásnějších pařížských pasáží stále zdobí mozaiková dlažba s mytologickými náměty lemována luxusními obchody, mezi nimiž se skrývá i vyhlášená čajovna.

K nejstarším pasážím v Paříži patří Passage du Caire, která je zároveň v tomto městě nejdelší, měří 360 metrů. Dnes však ztratila na své eleganci, sídlí zde čistírny, levné obchody a různé výprodeje.       
Nádhernou atmosféru ale nabízí Passage des Panoramas, kde bylo roku 1817 jako na prvním veřejném místě zavedeno plynové osvětlení. Dnes tu najdeme příjemné posezení ve stylových restauracích, kavárnách, barech, kde v historických obchůdcích můžeme zakoupit staré pohlednice a známky.

Naopak nadstandardní jsou jiné pasáže, např. Passage Brady, přezdívaná Malá Indie, jedná se o obchůdky s vůní koření, bazary, nádherné indické restaurace.
A nejzajímavější (a hlavně často vyhledávaná v letních obdobích) jsou pítka. Jejich vznik byl následek období pruského obléhání Paříže roku 1870, kdy bylo město odříznuto od zbytku země. To způsobilo zoufalý nedostatek potravin i vody. Situaci chudých se snažil vyřešit sir Richard Wallace. Ten vlastně vymyslel systém pítek, jenž je sám financoval. Inspirací mu byla fontána Neviňátka, navrhl podobu malých fontánek. Byly vytvořeny tmavě zelené litinové fontánky ozdobené čtyřmi karyatidami, které představují Dobročinnost, Laskavost, Prostotu, Střídmost. V některých případech nahradily ženské postavy jednoduché sloupky. V současné době jsou pítka natírána jinou barvou, jasně růžovou nebo červenou.

První fontánka byla roku 1872 na Boulevard de la Villette, do dnešních doby jich zůstalo v parcích, na nárožích a na náměstích v Paříži přes padesát. V centru Paříže je můžete spatřit naproti kostelu svatého Sulpicia, na Pont Neuf či na Champs-Élysées.
Další pozoruhodnost, symbolika města je známá unikátní stavba, kovová Eiffelova věž. Její osvětlení a blikání je považováno za umělecké dílo. 

Děkuji spisovatelce Lise Anselmové za rozhovor, přeji hodně čtenářů, dobré nakladatele, a mnoho energie do další literární tvorby.