Recenze: Viktorie Hanišová - Houbařka

Aleš Procházka (16.01.2019)
Houbařka Houbařka

Když se vám jediným útočištěm stane polorozpadlá chata na Šumavě a nejlepšími společníky slizké plodnice hub, možná by bylo snazší se neradostné minulosti postavit čelem...

Knihu Houbařka u nás najdete zde: https://www.mall.cz/knihy-ceska-soucasna-literatura/haniov-viktorie-houbaka-100002213082

Šestadvacetiletá Sára odešla před sedmi lety na Šumavu, kde bydlí v chátrající chalupě a přežívá z invalidního důchodu. Ten dostala krátce po svých osmnáctinách (na hlavu). K několika směšným tisícovkám si od března do listopadu přivydělává sbíráním hub na své oblíbené spolehlivé trase. Kromě nevrlého kuchaře Mrože z místní restaurace, kterému prodává nasbírané houby, prodavače z vietnamské večerky a obecního blázna Vojty se s lidmi v podstatě nestýká, jen si několikrát do roka zajede za lékařkou do Plzně přesvědčit ji, že na tom duševně není zase tak dobře, aby přišla o důchod. 

Na první pohled se zdá, že ji ze zaběhnuté rutiny nevykolejí ani smrt matky, která představovala jedno z posledních pout k civilizaci. S rodinou se přestala stýkat už dávno, o navázání kontaktu se nepokoušeli ani její dva starší bratři ani matka, která tak dlouho utápěla žal a vinu v alkoholu, až se jí ho utopit podařilo. Dusivý oblak viny ostatně zahaluje celou rodinu a nevyřčená tajemství drtí všechny zúčastněné, nejvíce však Sáru. Se smrtí matky však jako by se otevřela stavidla a na Sáru se začnou valit problémy, před kterými sedm let úspěšně utíkala. Dobrovolný exil ji dosud zvládl před světem ochránit, zdá se ale, že teď už nemá na vybranou a bude svým démonům muset čelit.

Svůj příběh Sára vypráví z první osoby, čtenář s ní tedy prochází ranním lesem, nemotornými pokusy o navazování mezilidských vazeb, nočními běsy i vzpomínkami na dětství a na několik měsíců strávených v psychiatrické léčebně. Sára je náladová, občas necitelná a jindy přecitlivělá, na jednu stranu po lidské společnosti touží a na druhou odvrhuje všechny, kteří se jí snaží pomoci. Ačkoliv k mužům má vztah asi nejsložitější, její mikrokosmos je zabydlený právě jen jimi. Zatímco oběma bratrům jen těžko odpouští minulé křivdy, které si oni sami snad ani nepřipouští, s věcným Mrožem a podnikavým majitelem restaurace Rudou vychází na vcelku bezproblémové profesionální bázi. Největší záhadou je střelený knihovník Vojta, který trpí nějakou lehčí poruchou autistického spektra. Respektive, netrpí - on si svou poruchu docela užívá, trpí jí hlavně jeho okolí. Sára vycítí, že nevinně bezprostřední Vojta na tom s duševním zdravím také je tak trochu vachrlatě, tráví s ním stále víc a víc času a jejich nemluvný vztah prochází pomalým, nesmělým vývojem.

Téma, které Viktorie Hanišová zvolila, je sice šokující, nicméně ne tak docela originální - jen za poslední rok vyšlo hned několik úspěšných knih od českých autorek, které se jím zabývají. (O jaké téma jde, bych vám nerad předem prozrazoval, i když zdaleka ne všichni recenzenti jsou stejně přející jako já. Neříkejte, že jsem vás nevaroval...) Rozhoduje spíše zpracování tématu, ve kterém autorka boduje. Struktura románu je logická a promyšlená, styl je přímočarý a úderný, nic tu nepřebývá a nepřečuhuje. Bylo mi líto useknutého závěru, který však v této podobě dává smysl - od začátku bylo jasné, že Sářin příběh klasickým happy endem skončit nemůže

Houbařka je skvěle napsané drama, které tne do živého. Pokud máte přečtené všechny Třeštíkové, Mornštajnové a Tučkové, Viktorie Hanišová vás určitě nadchne také.