Recenze

Recenze: Sophie Hénaff - Lúzři

Aleš Procházka (26.04.2017)
Lúzři Lúzři

Lúzři jsou první z oceňované série francouzských detektivek, kde hraje hlavní roli tým neschopných, nepohodlných a nežádoucích policistů. Dotyčných se však zároveň nelze oficiální cestou zbavit, proto jsou pouze elegantně odsunuti z centra dění. Obhájí Lúzři svou pověst? Stojí také za přečtení?

Knihu seženete za akční cenu zde: https://www.bux.cz/humor-satira/luzri-tym-v-nemilosti

Detektivek (a thrillerů), kde zločiny vyšetřuje krajně neobvyklý detektiv, je a vždy bylo dost a dost. Pokud žánr sledujete, na výběr máte mezi Belgičany s legračním knírem, důchodkyněmi, archeology, paraplegiky, středověkými knězi a jeptiškami, staroegyptskými úředníky a opravdu širokou plejádou alkoholiků a narkomanů mnoha národností. Abychom nezůstali jen u jednotlivců; seriálů a knih, kde hraje hlavní roli celé oddělení outsiderů, se točí a píše také přehršel. Body za originalitu tedy Lúzři už z principu sbírat nemohou.

Pokud jde ovšem o styl, nechávají Lúzři soudobou konkurenci o několik koňských délek za sebou. Z oddělení, které čítá oficiálně čtyřicet policistů, se do práce uráčí dorazit pouze osm a jestli si je přímo nezamilujete, rozhodně k nim alespoň pocítíte silné sympatie. Je tady alkoholik Merlot (má rozsáhlé známosti a šílenou vyřídilku), gamblerka Évrardová (která se umí plížit jako málokdo), práskač Orsini (který na všechny něco ví), smolař Torrez (vyslýchá jako pámbu), homosexuál LeBreton (dříve z generální inspekce a zásahové jednotky), šoumenka Rosiérová (vydělala majlant na psaní televizního seriálu a dochází jí nápady na scénáře), zpomalený Dax (hacker se slibně rozjetou kariérou v boxerském ringu) a tuner Levitt (kterému se nedá svěřit cokoliv s motorem). Celé oddělení policajtů se škraloupem vede komisařka Capestanová, kterou trápí příliš lehký prst na spoušti.

Týmu, který připomíná křížence mezi Drsným Harrym, Tuctem špinavců a Černými barony, přidělí kriminálka všechny odložené případy, na které přijde a poměrně otevřeně mu sdělí, že se od nich žádné výsledky nečekají. Komisařka si podobné jednání ovšem nedá líbit a směle se pustí do vyšetřování nejzajímavějších případů, které v hromadě plesnivých spisů najde. V průběhu vyšetřování pochopitelně přichází na to, že nic není tak jednoduché, jak se na začátku zdálo...

Musím uznat, že Lúzři jsou výborně napsaná kniha. Příběh plyne s lehkostí, postavy jsou uvěřitelné, civilní a trojrozměrné. Místo sitcomové konfliktnosti, ke které se autorka mohla pohodlně uchýlit, spolu jednají s opatrnou zdvořilostí, která náleží oťukávajícím se kolegům. Stejně jako v reálu, také tady se pracovní vztahy budují spíše na cigáru nebo na pivu (potažmo vínu – přece jen, Francie) po službě. Kniha jen málokdy sklouzává do vlastní parodie (a to obvykle pouze v případech, kdy je na scéně Dax nebo Levitt, zhusta fungující jako deus ex machina). I proto lze odpustit využití mnoha žánrových klišé, včetně propojení obou hlavních případů.

Lúzři jsou detektivka jako řemen, zkrášlená přidrzlým francouzským humorem a plná typicky pařížských reálií. Několik málo škobrtnutí a až příliš úhledných řešení se jí určitě vyplatí prominout nebo rovnou přehlédnout, další díly rozhodně budou stát za to.