Recenze

Recenze: Petra Dvořáková - Dědina

Aleš Procházka (08.03.2019)
Dědina Dědina

Malá vesnice, malí lidé a jejich malé hříchy. Dekonstrukce idealizovaného venkovského života je pro spisovatele oblíbeným tématem, především proto, že jednostranná kritika je na řemeslné zvládnutí poměrně snadná. Vžít se do zdánlivě všedních životů obyvatel vsi a podat je bez příkras, ale i bez přezíravého pohrdání, to už je těžší – a Petra Dvořáková to v Dědině zvládá bravurně.

Knihu Dědina u nás za výhodnou cenu najdete zde: https://www.mall.cz/knihy-klasicka-literatura/dvokov-petra-ddina-100003169316

Každou z povídek vypráví jiná postava - najdete tu dvě zahořklé důchodkyně, úzkostlivou paní v nejlepších letech, buranského řezníka, rozmazleného flákače, přemoudřelého sedláka i maminu na mateřské. Na rozdíl třeba od figurek ve Veselí Radky Třeštíkové překročí hranici karikatury (ať zamýšlené, či nechtěné) jen zřídka a jednají v rámci možností racionálně. Všichni vypráví tak, jak jim huba narostla, mladší slangem, starší nářečím. Postavy se navzájem znají a občas potkáte protagonistu jedné z předchozích povídek ve vedlejší roli povídky následující. Asi největší kouzlo Dědiny spočívá v tom, že ne všichni na sebe ví (a poví) všechno. V poslední povídce se tak třeba dozvíte, že zdánlivě sympatická klepna Heluna je hodně na peníze, nebo je tu naopak řezník Láďa přezentovaný jako šikovný chlap, co se postará. (Přitom z předešlého příběhu vyprávěného přímo z Láďova pohledu dobře víme, že to je sezónně nezaměstnaný lempl, kvartální alkoholik, nevěrník a také tak trochu čuně.) K Láďovi bych si dovolil připojit ještě jednu výtku; zatímco charakter samotný má autorka odkoukaný (jinak to podle mě nešlo) skvěle, malinko tu hapruje množství lihovin, kterým se Láďa víkend co víkend nalévá. Urostlý venkovský chasník okolo čtyřicítky, navíc s hromadou praxe, by podle mě měl umět vyzunknout půllitr tuzemáku skoro na ex. Tady se s ním ovšem cicmá celou sobotu, domů se sotva dopotácí a nakonec usne ve vaně.

Obecně jde říci, že kratší kusy jsou lepší; v jediné novele v knize začínají tak v půlce skřípat časté změny perspektivy, navíc (asi aby se prohloubil blížící se konflikt) jdou milý pantáta Josef a jeho povedený synáček Zbyněk tak trochu do extrému. Zbyněk se z líného budižkničemu překlápí do libertinského grázlíka, který si před vlastním svědomím obhájí všechno (a navíc volí komunisty), zatímco sedlácké výlevy pantáty o rodné hroudě připomínají obrozenecké spisy z devatenáctého století. Vzato kol a kolem ovšem Dědina drží pohromadě znamenitě. Mozaika lidských osudů drží a dává smysl, jazyk je místy až malebný. 

Od Dědiny jsem nečekal mnoho, ale v konečném důsledku mě bavila podobně jako venkovské fresky Jiřího Hájíčka - trochu podobné je i místní zasazení, u Hájíčkových knih jde o jižní Čechy, v Dědině o nedalekou Vysočinu.