Recenze

Recenze: Petr Stančík - Mlýn na mumie

Aleš Procházka (28.07.2017)
Mlýn na mumie Mlýn na mumie

Mlýn na mumie je, slovy autora, mystický, gastronomicko pornografický thriller. Nutno říci, že žádnému z květnatých přívlastků nezůstane nic dlužen.

Mlýn na mumie a další rozmanitou tvorbu Petra Stančíka naleznete za výborné ceny zde: https://www.bux.cz/autor/11059-stancik-petr

Petr Stančík je zjevení, pojem, mystifikátor a především pořádně divný patron. Tvořil asi pod čtyřmi pseudonymy, kterých se průběžně zbavoval jakmile ho přestaly bavit, a píše střídavě poezii, prózu, naučnou literaturu, dětské knížky, gamebooky a snivé postmoderní romány plné kreativních pleonasmů. Z obsáhlého díla ovšem bez debaty vyčnívá Magnesií literou oceněný Mlýn na mumie jako ponurý monolit, jeho nejdelší, nejsouvislejší a zatím nejúspěšnější titul. 

Celý příběh se odehrává roku 1866, kdy svět byl stále ještě v pořádku a Království české bylo jen jednou ze zemí ve jhu rakousko-uherské monarchie. Pravda, soudržnost celého molochu už dostávala řádné trhliny a Češi stále měli v paměti revoluční rok 1848, ale zatím vládne císař alespoň naoko pevnou rukou. V této době se v Praze objevuje dosud nevídaný druh zločince – sériový vrah. Samozřejmě, několikanásobní vrazi nebyli c. a k. úřadům neznámí, ale obvykle měli pro své konání nějaký důvod. U nového kriminálníka to vypadá, že se nudí a vražděním pošťáků jen zabíjí (mimo jiné) čas. Případ dostane k řešení sympatický komisař Durman, který se do pátrání pustí s vervou sobě vlastní. 

Příběh je již na první pohled poměrně triviální. Komisař pátrá po vrahovi, který oběti odpravuje po vzoru skonů různých svatých (čti: velmi rozmanitě a s vynalézavou brutalitou), přitom se platonicky zamilovává, vyšetřování ho (přesně v duchu dobových šestákových detektivek) zavádí do exotické Paříže a do Mexika a zápletka se rozuzlí opravdu neočekávaně. Co činí Mlýn na mumie jedinečným literárním počinem je především naprosto šílená, ujetá košatost děje. Kromě architektury staré Prahy (ta zde hraje podobně integrální roli jako v Urbanově Sedmikostelí) tu Stančík s ohromným gustem popisuje Durmanovo debužírování, kterému se oddává v podstatě v každé volné chvíli. Ať už se jedná o nestřídmou konzumaci pěnivého moku, dekadentní obžerství nebo zběsilé obcování s desítkami náhodných partnerek, autor jde sice do detailu, ale z nastavené laťky vkusu nesleví. Ačkoliv je avizovaná erotika popisovaná velmi otevřeně, k vulgaritě pornografie nesklouzne nikdy. 

Kniha je to kontroverzní a za každou pochvalu si vyslouží minimálně jednu výtku. Asi největším nešvarem je to, že jí ke konci dochází dech. Na knize je hodně znát dlouhý, pracný výzkum historických pramenů a pět let trvající tvůrčí proces. Autorovi se tak čas strávený s knihou takříkajíc rozložil do těch let, ale pokud čtete stále další popisy prapodivných jídel a akrobatických souloží už čtyři sta stran, k nějaké únavě materiálu prostě dojít musí. Oslavnou ódu na rakouské mocnářství a staré, přirozené pořádky dále drobí první náznaky nemilosrdného dvacátého století, které již začíná vystrkovat růžky a zatínat do společnosti drápky. To je pochopitelně autorským záměrem, jen se (znovu – podobně jako v Sedmikostelí) nelze ztotožnit s plošným shrnutím, že dříve bylo líp. Zvláště při hodnocení tak propracovaného titulu jako je Mlýn na mumie. 

Poslední moje námitka se týká poťouchlé a bezostyšné manipulace s fakty. Nejspíš nikdy se mi do rukou nedostala takto obsáhlá směsice historických faktů, sprostých výmyslů a polopravd, které od sebe ovšem lze odlišit jen obtížně. Stančík navíc (svévolně a naschvál) neuvádí nic z obsáhlé bibliografie, kterou musel použít… 

Tohle je jedna z nejlepších knih, které se mi dostaly do rukou. Ale dokážu si živě představit, že ji velká část čtenářské obce znechuceně odloží po několika kapitolách.