Recenze

Recenze: Paula Hawkins - Do vody

Aleš Procházka (29.06.2017)
Paula Hawkins Paula Hawkins

Do vody je pravděpodobně nejočekávanějším thrillerem sezóny, jejímuž uvedení předcházela mohutná propagační kampaň. Podařilo se Paule Hawkins ve své druhé knize vystoupit ze stínu Dívky ve vlaku, nebo zůstane autorkou jednoho titulu? Čtěte v naší recenzi!

Knižní bestsellery od Pauly Hawkins najdete za výhodné ceny zde: https://www.bux.cz/autor/46304-hawkins-paula

Kniha sice patří do stejné žánrové kolonky jako Dívka ve vlaku (jedná se o psychologický thriller), od autorčiny prvotiny se ovšem liší v tolika aspektech, že by srovnávání s předchozím románem nebylo ani na místě, ani fér.  Základní premisa je jednoduchá – v tůni nedaleko jednoho anglického maloměsta našla policie za jediný rok již druhou utonulou ženu. Vzhledem k tomu, že se jedná o oblíbené místo sebevrahů, mrtvá byla po všech stránkách podivínka, a hlavně ji nikdo z místních moc nemohl přijít na jméno, zdá se, že případ bude bryskně uzavřený buď jako sebevražda, nebo ještě spíše jako nehoda. 

Mrtvá, Nel Abbottová, byla svobodná matka volných mravů, úspěšná fotografka a umělkyně, která pracovala na knize o místních čarodějnických procesech. Inkviziční soudy, při nichž bylo hned několik obětí utopeno v řece, se totiž kdysi odehrávaly právě v jejím rodném městě. Kdyby zůstala u hříchů minulosti, asi by nikdo nic nenamítal, jenže Nel začala šťourat i do relativně nedávných úmrtí, ke kterým v nešťastné tůni došlo. Ve fiktivním městečku Beckford tak šlápla na kuří oko velké části místních, kteří rozhodně mají co skrývat. Proto se všem zúčastněným ulevilo, když se jedné noci zřítila ze srázu u řeky (navíc s pořádnou hladinkou alkoholu v krvi). Jediné osoby, kterým připadá teorie o nešťastné náhodě nepravděpodobná, jsou Nelina starší sestra Jules a dospívající dcera Lena, které se rozhodnou přijít záhadě na kloub. Nemyslete si ovšem, že budou nějak spolupracovat v rámci rodiny – sestry byly na nože celé dlouhé roky, nemluvily spolu (Jules se s Nelinou dcerou dokonce nikdy nesetkala) a kdyby to bylo na Leně s Jules, také by při tom zůstalo.

Postavy nebudete mít rádi. Ony se navzájem také moc nemusí, navíc nejsou úplně sympatické. Což není na škodu. Je jich opravdu dost, některé se objeví na kapitolu či dvě, jiné vyprávění táhnou (pokud si při čtení budete dávat menší pauzy, možná se v jejich množství budete ztrácet), některé vypráví z třetí osoby a jiné z první. K tísnivé atmosféře knihy se podobně nefunkční vztahy mezi obyvateli hodí, nad každým rozhovorem straší duch nějaké mrtvé ženy a samotným aktérům se zdá absurdní řešit každodenní banality, když je pronásledují přízraky volající po očištění nebo pomstě. 

Potěší styl vyprávění, který je na rozdíl od Dívky ve vlaku poměrně lineární (pokud nebereme v potaz výňatky z Neliny knihy o čarodějnicích, asi nejsyrovější části textu). Kde jedna postava skončila, druhá naváže a nabídne na události vlastní pohled. Výborně je zpracovaná paranoidní atmosféra maloměsta, které si se smrtí potížistky znatelně oddechlo a všichni by byli nejradši, kdyby se konečně přestaly klást všetečné otázky a ctihodní občané si mohli jít po svém. Naopak neoslní chaotický Brownův pohyb postav, těkajících z místa na místo, jen aby tam pronesly nějaký zlověstný komentář, který děj oslím můstkem posune dopředu (nejvíce na to hřeší postarší vědma Nickie). 

Asi nejslabší polohou autorky je moralizování, kterému se Dívka ve vlaku díkybohu vyhnula. Při srovnávání situace, ve které se ocitla Nel s osudem, který potkal nebohé "čarodějnice", používá Paula Hawkins opotřebované fráze, srovnává nesrovnatelné a trefuje se do letitých předsudků (čímž tak trochu objevuje Ameriku). Vzato kol a kolem, kdyby se držela svého tématu a nezkoušela příběhu přidat další rozměr, knize by to prospělo. Navíc moc neumí zacházet s metaforami, proto jsou na sílu natlačené na každém rohu – nemine stránka, kde by se někdo nezmiňoval o temných vodách, ve kterých se dá snadno zbavit nepohodlných žen. 

Do vody je úplně jiná kniha než Dívka ve vlaku; počtem a propracovaností postav počínaje a neproniknutelnou zápletkou konče. Tady vám rozhodně nehrozí, že byste uhodli, jak se to vlastně semlelo (autorka vám k tomu ostatně ani nedá dost indicií), ale přesně to je kouzlem tohoto příběhu. Paule Hawkins se podařilo najít nové, originální téma a velmi čtivě ho zpracovat, místy mi titul dokonce připomněl domácí hit Ke dnu (i když tady nahrazují snový, zpomalený nádech tvrdé hrany reality). Autorka potvrdila, že první knížka neuspěla náhodou a psát poutavé příběhy rozhodně umí. Za sebe mohu Do vody doporučit všem milovníkům (nebo spíše milovnicím) inteligentních thrillerů.