Čtenářské recenze

Recenze – Nerozumím vlastní smrti

Redakce (20.02.2015)

Každá doba přináší nějakou změnu, jež může být vyjádřena prostřednictvím mnoha podob. Část nové generace nehodlá akceptovat zákony a odpovědnost za sebe sama před ostatními, jež řídí celou společnost. Rádi by se odlišovali a šli proti proudu. Tedy alespoň někteří z nich.

„Vzdělanec se stal šifrou – bezpohlavním tvorem, kleštěncem – s výbavou knižního recenzenta.“

Nacházíme se v poválečné Anglii, která žije svým vlastním životem. Mnozí se snaží znovu zapojit do života, který před první světovou válkou ztratily, ale snadné to tedy zajisté není. Nelze totiž navázat na stejném místě, kde byl předtím jakoby zpřetrhán. Co jsou ale ty normálnosti, o které předtím přišly? Vždyť za války se nikdo nemusel o nic starat, maximálně ho mohla zastihnout smrt.

*

Jsme jako kusy tkáně, udržované v teple v zapečetěných baňkách, krmené, omývané a vedené k množení pod bedlivým dohledem vědce. Náš svět je světem pevně daných hranic, za něž se neodvažujeme vykročit, dokonce ani v představivosti; světem, jeho roční období přicházejí a zase odcházejí, aniž by se objevil byť jen pocit změny.

V ten okamžik jako by se blýskl meč a rozťal svět vpůli. Jasný předěl oproti minulosti, odřezávající nervy, buňky i tepny jakékoli pocitu. Minulost byla amputována a budoucnost nabrala kontury Gracie. Pohltila mě zvláštní zamilovanost a podněcovala mě k dalším průzkumům, které ze mě vysávaly veškerou energii. Gracie zůstala a já ztratil ponětí o dnech: tak vzdálený byl svět, v němž jsem bloudil po jejím boku, zcela uchvácen každou její manýrou, slovem, každým nadechnutím.

*

Všechno, co odtud pochází a děje se tu, je naprosto špatné. Nejen Anglie, ale i ten západní a blízký svět. Mladá skupinka lidí se rozhodne radikálně vymykat v jednom pochybném hotelu, skoro bez peněz, kde si užívají radosti života. Především alkoholu a sexuálních radovánek. Pryč s morálkou této zkažené doby a taky s odpovědností, která podléhá zastaralým zákonům!

*

Věřte mi, že když čte, svět se přesouvá do rozměru čistého počitku. Její obří ústa se pohybují po stránce nahoru a dolů a naplňují se jazykem jako obří včela, přičemž produkují podstatně ostřejší a vysoce kontrastní variace, pochrupávající rytmy, jazyk mrzačí, řežou, pučí na něm hlízy, dodávají mu jiného přídechu…a kdesi hluboko pod tím teče tato obsesivní řeka.

V Římě oznamuje papežský nuncius možnost použití plnicího pera v případech, kdy z různých důvodů nelze použít penisu. V Kalkatě se ulicemi potácí černý kominík s očima ucpanýma nečistotou, dotýká se nedotknutelných, pojídá nepoživatelné. V ghettu se ulice plní šťávou a chodníky kloužou, neboť jsou pokryté tresčíma očima. V Lisabonu jsou ženy nevyčerpatelné jako Indický oceán, polehávají s roztaženýma nohama a sledují, jak se k nim po naleštěném kovu blíží expresivní želva.

*

Při čtení Černé knihy, jež byla prvotinou třiadvacetiletého autora, zapomeňte na morální zábrany a také na to, o čem jste si mysleli, že by nemělo být nikdy řečeno nahlas, protože tady se mluví prostě na rovinu a někdy až přespříliš metaforicky. Nic Durrellovi není svaté, možná kromě žen, sexu a alkoholu, který se promítá do všeho kolem něj. Úzké, ale velmi hutné dílo, jež mnohé pobouřilo, v samotné Velké Británii byla kniha do roku 1973 pro své sexuální scény zakázaná, a ještě jistě pobouří. Dal jsem mu šanci a v budoucnu se k němu určitě znovu vrátím.

Autor recenze: Josef Němec