Recenze

Recenze: Michal Šefara - Podsvětí

Aleš Procházka (03.09.2017)
Podsvětí Podsvětí

Znáte ten pocit, kdy se jeden opravdu usilovně snaží mít něco (nebo někoho) rád? Musím konstatovat, že jedině ten mě přiměl dočíst Podsvětí.

Pokud se chcete o kvalitách Podsvětí přesvědčit na vlastní kůži, najdete ho za příznivou cenu zde: https://www.bux.cz/dobrodruzstvi-napeti-thrillery/podsveti-2

Pro začátek musím zmínit dvě relativně neznámá a hodně odlišná díla. Kontroll a Condemned. Kontroll je maďarský artový film z roku 2003, ve kterém budapešťské metro terorizuje neznámý fantom, strkající lidi pod vlak. Na stopě mu je tvrďácký revizor, který chodí v kožené bundě, pije jak kozácký generál a obden se s někým serve. Condemned je počítačová hra z roku 2005, kde se šupáci z amerického slumu jednoho dne zblázní víc než normálně a obsadí (nejen) metro, načež na ně americké policejní složky pošlou jednomužné komando (tj. vás). Zbytek hry strávíte mlácením fanatických bezdomovců litinovými trubkami, cedulemi a podobnými improvizovanými zbraněmi (a v klidnějších pasážích také zjišťováním, proč jim hráblo).

Podsvětí silně evokuje, ač to zní podivně, zmatenou kombinaci zmíněného maďarského filmu a americké videohry. Přitom to začínalo tak slibně! Máte tu v hlavních rolích krutopřísného policistu Kerbera, atraktivní laborantku Ninu a vyžilého technika Haďáka. (A ve vedlejší Rudu z Ostravy. Ne, opravdu jsem nepožil.) Všichni z nich bydlí v Praze, i když se tu ani jeden z nich nenarodil (což jim nebrání na Pražáky mimoděk ob deset stránek nasazovat; ani to nepůsobí jako autorský záměr, spíše tu vyplouvají na povrch reálné předsudky mladého spisovatele) a všichni tráví spoustu času v pražském metru. Dále tu máte zlověstné mladistvé chuligány, kteří si v metru staví oltáře, vyznávají starořecké bohy a přinášejí jim oběti. A do třetice – máte tady náznaky, že dochází k celosvětové politické krizi, že svět jde do kopru a že to konečně dorazilo i k nám. 

Kulisy pražského metra jsou atraktivní a neokoukané, figury působí na první pohled rozmanitě a plasticky, premisu pouliční války v Praze na pozadí šílícího světa ztvárnil naposledy možná Vladimír Neff v nekompromisní (a o několik úrovní lepší) Tmě. Tak co se mohlo pokazit? Šefara na to prostě nemá. Respektive, je to nadějný autor a jednoho dne na to možná mít bude – ale na Podsvětí je hodně znát, že to mělo být jeho opus magnum, a tady jeho záměr míjí cíl.

Postavy jsou ploché a chovají se přinejlepším podivně, jedině Haďák snad pobral trochu lidskosti. Nejtragičtěji dopadla asi Nina, která jde ode zdi ke zdi z jednoho přežitého archetypu do druhého (od křehké umělkyně přes anděla smrti a sexy mrchu až po dámu v nesnázích). Naštěstí si konkrétně tuto knihu nejspíš mnoho bojovníků za rovnoprávnost (respektive – žen obecně) nekoupí… Rozhovory potom vyloženě bolí a podivné citoslovce „huh“, které se v nich vyskytuje ob řádek, leze na nervy už po třetím (z asi tří set) opakování. 

Akční pasáže připomínají kriminálky české provenience, které si chtějí hrát na Kobru 11. Scéna, kdy banda puberťáků vyzbrojená luky a oštěpy ubrání stanici metra před policejními těžkooděnci, je vyloženě k smíchu. Bohužel nejsou akční scény ani moc dobře napsané, to by se nějaká ta absurdita dala tolerovat. Nepřesvědčivě působí i velmi vágně nastíněná celosvětová politická a imigrační krize, která v příběhu nehrála žádnou roli a neměla s ním pražádnou spojitost. I zde bych si spíš tipoval, že má sloužit jako médium pro ventilování autorova soukromého politického přesvědčení, což pochopitelně není na závadu – dokud fungují jako konzistentní části textu. (Konkrétně třeba epizodka, kdy Kerberův kolega na Hlavním nádraží legitimuje rodinu ze Středního východu, je extrémně naivní agitka.) Krátce a stručně, autor si to představuje (skoro doslova) jak Hurvínek válku.

Abych jen nehaněl – místy je atmosféra opravdu hutná a dobře zvládnutá, a na knize je znát dlouhodobý pololegální průzkum tunelů pražského metra, do kterého se autor pouštěl na vlastní pěst. Až mi místy bylo líto, že se místo fantaskního hororu Šefara nepustil do literatury faktu. Pokud se mu podařilo nafotit alespoň desetinu z toho, co popisuje, byla by to bomba. V poslední třetině knihy jde vyzdvihnout i rychlý spád, kdy kniha odsýpá a pořád se něco děje. Do té doby bohužel Nina obchází metro s polaroidem, Kerber s obuškem a Haďák s vercajkem, a chmurně a svorně stále dokola prohlašují že „to přece není normální…“ 

Šefara je mladý a má potenciál, určitě se vyplatí jej dále sledovat – ale tato konkrétní kniha bohužel slibuje více, než může splnit.