Recenze

Recenze: Malý japonský krámek

Aleš Procházka (07.12.2017)
Malý japonský krámek Malý japonský krámek

Samuraj z Bretaně a gejša z pařížského předměstí hrají hlavní role v romantickém duetu s nádechem francouzsko-japonské melancholie. Stojí to za přečtení? Určitě!

Malý japonský krámek můžete za přátelskou cenu navštívit zde: https://www.bux.cz/historicke-romany/maly-japonsky-kramek

Abyste rozuměli, ono to s tím samurajem a gejšou není tak horké, jak se zdá. „Gejša“ Pamela je naivní, modrooké, blonďaté a trochu nedomrlé (ač přitažlivé) děvče z pařížské periferie, kterému učaroval šarm japonských gejš. Tomu přizpůsobila svůj vzhled, chování i oblečení a v levné suši restauraci (která je jediným zaměstnáním, kde vydrží) cupitá v dřevěných pantoflích, v kimonu a s nabělenou tváří. „Samuraj“ Thad je obyčejný vymahač s vizáží avarského nájezdníka, která se nechává najímat na špinavou práci. Náhoda tomu chtěla, že jeho hlavním zaměstnavatelem je japonská mafie, jakuza – to pro něj také znamená, že se oklikou přes běžné ranařské prácičky dostal k bojovým uměním, gejšám a saké. (Nabízí se otázka, zda by kniha byla podobně sentimentálně laděná, kdyby místo jakuzy pracoval pro ruskou mafii a přilnul k vodce, kaviáru a zápasům v kleci.) Pavel Dobeš by nejspíš poznamenal, že oběma holubicím narostla křídla dravců…

U obou hrdinů je určujícím životním faktorem právě ono neuchopitelné kouzlo ostrovního císařství; pro Pamelu obřadná elegance okouzlujících gejš, pro Thada skromnost, tvrdost a neústupnost samurajů. Oba se také dočkají vlastních průvodců japonskou kulturou. Pamele se věnuje její někdejší milenec a současný patron, starší japonský džentlmen, který jí také zařídí klidnější zaměstnání v titulním krámku s japonským zbožím, a Thada uvede do polosvěta jakuzy jeho mezulánský komplic. Oba hrdiny svede dohromady právě Pamelin japonský krámek, zákonitosti japonské kultury je následně rozdělí a Japonsko (a Japonci) jim také pomohou nalézt cestu zpět k sobě.

Mírně schematický příběh dokrášlený jedním či dvěma oslími můstky vyniká hlavně zasazením do japonských reálií. Autorce se bravurně podařilo popsat pocit odosobnění, který prostupuje především Tokio a mezilidské vztahy v Japonsku obecně (dokud se tedy jeden neodpíchne z práce a nejde s kolegy nebo ženou na pár vodových piv, lahvičku saké a japonský ekvivalent utopence, špízy jakitori). Přirovnání orientální cizoty ke vztahu mezi dvěma milenci je poměrně výstižné; v každé lásce je přece spousta věcí, které zůstanou nevyřčeny, závazky, které vás tíží a propasti, které vás rozdělují. Japonská kultura se nepsanými pravidly přímo hemží, nejen proto si hlavní hrdinové vystačí víceméně beze slov. (Upřímně – asi to není žádná škoda, ani jeden z nich není zrovna intelektuální typ.)

Ploché protagonisty je asi třeba v romantice očekávat a zase tak moc nevadí, ostatně se často ocitají mimo hledáček pomyslné kamery. Podstatně zajímavější a plastičtější jsou vedlejší postavy, hlavně mafiánský hromotluk Nobu a gejša jménem Micuko s velmi pozitivním vztahem k alkoholu. Vyslovená škoda je ovšem nedostatečného prokreslení japonských kulis. Autorka je sice zachycuje věrně, ale jde o takový povrchní portrét, který připomíná spíš momentky z dovolené. Na jednu stranu přesně tohle kritizuje u svých hrdinů a lidí ze Západu obecně, na stranu druhou vzdává nějakou snahu jít hlouběji a dobrat se alespoň částečného pochopení nebo představení základních principů, na kterých stojí japonská kultura. Není to zase tak těžké téma, jak se zde prezentuje.

Malý japonský krámek je silný romantický příběh se špetkou orientálního kouzla. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že autorce šlo o víc - a rozhodně na to i má.