Čtenářské recenze

Recenze – Lev v zimě

Redakce (06.02.2015)

Kráčíme prachem a pískovými dunami nedbaje horka a bolesti všech kloubů, neboť jsme vysláni tím nejvyšším pozemským strážcem božího tajemství, abychom Svatou zemi přivedli zpět do rukou věřících. Druhé křížové výpravy se účastní i ona – francouzská, později i anglická, královna pohoršující svých chováním snad vše, co je živé, Eleonora Akvitánská, jež si za manžela v budoucnu vezme Jindřicha II. Plantageneta.

O více jak osm set let později se ocitáme v quebecké vesničce Three Pines, kde již přes rok žije údajná potomkyně anglické a francouzské královny Eleonory. Žena nazývající se CC de Poiters však není oblíbená, chová se povýšeně a taková je nejen na cizí, ale i na ty nejbližší kolem sebe. Její obézní dcera Crie s božským hlasem to s ní nemá vůbec jednoduché a o nepochopeném manželovi-vynálezci nemluvě. Pak přijde ale vysvobození.

„Slova mohou zabíjet.“

CC de Poiters je zavražděna během vánočního turnaje v curlingu, zrovna ve chvíli, kdy Matka tzv. "vyčistila kruhy“. Vyšetřením případu je pověřen detektiv Armand Gamache, který se ještě nesrovnal s loňskou vraždou, a ocitá se tak znovu v idylicky vypadající vesničce zasypané sněhem a provoněné vánočním cukrovím. K ruce má agenta Lemieuxe a zpět dosazenou agentku Nicholovou, která již jednou zklamala.

Pomůže mu objasnit případ nalezené těžítko se třemi borovicemi, vesnicí a písmenem L; krabička s písmenky; vyhozená kniha s drzým věnováním anebo snad ztracený náhrdelník, kvůli kterému byla uškrcena bezdomovkyně Elle v nedalekém Montrealu? Kdo je opravdovou matkou CC de Poiters? Proč vlastně napsala knihu o „prastarém“ učení Li Bien? A je nějak propojená s meditačním centrem S Klidem? Má snad ve všem prsty fotograf a milenec v jedné osobě, David Petrov? Nebo snad vraždil někdo ze zdejších obyvatel?

*

„Povídám ti, že tenhle svět je v rozkladu. Lidi jsou krutí a necitliví, snaží se jen jeden druhému dostat na kobylku. Chybí jim láska a porozumění. Tohle,“ máchla divoce knihou, jako by to bylo pradávné mytické kladivo nemilosrdně mířící ke kovadlině, „lidi naučí, jak najít štěstí.“
Mluvila tiše, slova vrávorala pod tíhou jedu. Nakonec si svoje dílko vydala vlastním nákladem a dala si dobrý pozor, aby vyšlo včas před Vánocemi. A zatímco se v knize psalo hodně o světle, Davidovi připadalo zajímavé a ironické, že se do oběhu dostala v době zimního slunovratu. V nejtemnější den roku.

Houstl. Beauvoir si byl jistý, že v zádech cítí plameny, a ohlédl se za sebe, ale uviděl jen tmu. Nebyla to moc velká útěcha. Prosím, ať se odsud dostaneme. I kdyby celé horní patro bylo v plamenech, pořád lepší než zůstat pohřbený zaživa na tom schodišti.
Gamache se opřel ramenem do poklopu a zatlačil.
Nic se nestalo.
Zatlačil znovu, silněji. Poklop se ani nehnul.
Beauvoir se znovu ohlédl dolů směrem ke kuchyni. Pode dveřmi tam pronikal kouř. A nahoře byl poklop zamčený.
„Počkejte, nechte mě projít.“ Pokusil se protáhnout kolem Gamache, i když by kolem něj neprošel ani list papíru. „Zkuste tu sekeru,“ navrhl mu zvýšeným hlasem. Na kůži cítil mravenčení a zrychleně lapal po dechu. Točila se mu hlava a napadlo ho, že možná omdlí.“

*

Vánoční idylka – pomalu podle Lady – narušená vraždou, to už jsme několikrát přece četli. Opravdu se dá vymyslet něco nového? Ano, dá. Kanadské spisovatelce Louise Pennyové se to podařilo a dokázala nám předložit úplně něco jiného a řekl bych, že i mnohem nápaditějšího než v předchozím díle Zátiší, které na Vražedný chlad volně navazuje, a to ačkoliv člověk už brzy tuší, kdo je vrahem.

Autor recenze: Josef Němec

* * * * *