Recenze

Recenze - Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Aleš Procházka (23.02.2018)
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Holínky, jezeďáci, kořalka, Dukovany a okresní přebor ve fotbale. Jiří Hájíček zná svoje selský baroko důkladně a ani ve Vzpomínkách na jednu vesnickou tancovačku od svého tématu neuhýbá.

Knihy od Jiřího Hájíčka u nás za výhodné ceny najdete zde: https://www.bux.cz/autor/63246-hajicek-jiri?name=hajicek-jiri

Hájíček je jihočeským patriotem, do rodného kraje situuje celou svou tvorbu. Výjimku netvoří ani tento soubor povídek, který obsahuje chronologicky seřazené texty, vznikající od poloviny devadesátých let do poloviny let, ehm, desátých. Hájíčkovy rázovité postavičky obývají okruh několika fiktivních vesnic, které jsou ale pevně zasazené do jihočeských reálií. Přestože i tady se najdou lidé s vyloženě existenčními problémy, na rozdíl od děl zasazených do severočeských Sudet, které jsou nyní v literatuře a televizi v kurzu, tu nepanuje všudypřítomný marasmus, beznaděj a deprese. Jižní Čechy mají dějinnou návaznost a tradici - občas smutnou, občas nevlídnou, ale vlastní. Pocit vykořenění v Hájíčkových povídkách zažívají snad jen obyvatelé vesnic, zatopených kvůli stavbě vltavské kaskády. 

Ať už se jedná o osudy zemitého sedláka, laskavého starého lékaře, podivínského důchodce (nu, zde by byl na místě spíš plurál – alespoň jednoho samorostlého džentlmena v penzi najdete přinejmenším ob povídku), neúspěšného fotbalisty nebo zkrotlého bohéma, Hájíček se do jejich příběhů opírá s pochopením, něhou a nostalgií. Tu připomene Kunderovy Směšné lásky, jinde zase chmurnou poetiku Hrabalovy Příliš hlučné samoty, občas sklouzne do haškovských hospodských vyprávěnek, ale v každém okamžiku zůstává svůj.

I když jednotlivé povídky vznikaly v rozmezí dvaceti let, kvalitativně kolísají jen málo – Hájíček našel svůj styl a drží laťku velmi vysoko. Kromě textů, které byly již zveřejněny v různých literárních magazínech (nejčastěji v Hostu) obsahuje sbírka také novinky, se kterými se čtenáři setkávají poprvé. Hájíček píše v různých polohách; tu zasněně a melancholicky vzpomíná na lepší časy, jinde ústy svých postav jedovatě proklíná časy horší. Staré křivdy a nenaplněné osudy malých postav se prolínají napříč historií, ale v konečném důsledku vyznívají povídky optimisticky. Na konci tunelu tu světélko zahlédnete a nějaký důvod k veselí nebo oslavě se vždycky najde. 

Povídky využívají ansámbl různorodých figurek z několika vesnic, který se často opakuje a nezřídka se hlavní postava z jednoho textu stává vedlejší postavou jiného. Musím ovšem říci, že zrovna tento koncept se mi nezdál úplně šťastný. Docela dost povídek předpokládá znalost dalších příběhů a v příbuzenských vztazích jsem se začal záhy ztrácet. Knize by slušel dodatek v podobě staromódního seznamu postav, nebo rovnou sady rodokmenů. 

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku na mě zapůsobily jako zjevení a rozhodl jsem se přečíst kompletní Hájíčkovu tvorbu. Nemohu, přes drobné vady na kráse, hodnotit jinak než pozitivně a vřele doporučit.