Recenze

Recenze: Gillian Flynnová - Skvrna (a nejen o ní)

Aleš Procházka (08.09.2017)
Gillian Flynnová Gillian Flynnová

Příběh Gillian Flynnové může evokovat kariérní dráhu, kterou nastoupil před dvaceti lety Thomas Harris. Na to, že napsala pouhé tři knihy (poslední román vyšel v originále v roce 2012, takže její tvůrčí odmlka trvá už pět let) se jí podařilo dosáhnout nebývalých úspěchů a to nejen na knižním kolbišti; dvě z jejích knih se dokonce dočkaly filmové adaptace v hollywoodské produkci a podle třetí se připravuje televizní seriál.

Skvrnu a další moderní psychologické thrillery od renomovaných spisovatelek najdete zde: http://bit.ly/2vOCRsY

Flynnová svou tvorbou vlila novou krev do žil pozapomenutého žánru, psychothrilleru. Na rozdíl od drasťáren americké školy devadesátých let (jedním z prvních spisovatelů byl právě Harris, dále např. Child, Koontz nebo Deaver) a severských depresáren z let nultých (notoricky známí vikingští sekerníci jako Nesbo, Kepler nebo Mankell) se v jejích thrillerech objevovalo násilí jen v uvážlivých dávkách a mrtvoly (často ani nijak originálně znetvořené) šlo spočítat na prstech jedné ruky. 

Sázka na hluboké sondy do zločincovy duše a silné ženské postavy, které se za každou cenu snaží přežít v nepřátelském světě, se vyplatila. Ženy obecně čtou více než muži a subžánr, který Flynnová resuscitovala, se ukázal jako skvělá kombinace napětí a možnosti ztotožnění s postavami. Koneckonců to dává smysl, málokterá čtenářka se najde v lidožravé agentce Starlingové z Hannibala, nebo v Harrym Holeovi, brodícím se řekami bourbonu a krve. Dokládá to mimo jiné také početná skupina autorek, které se jejími knihami inspirovaly a slaví s vlastní tvorbou úspěch; za všechny lze jmenovat např. Paulu Hawkins, Sarah Pinborough, J. P. Delaney, Michelle Adams, Shari Lapenu…

Těžko říci, zda autorka vystřílela všechnu munici. Od vydání Zmizelé publikovala pouze jednu povídku, která se právě dočkala prvního samostatného vydání v češtině a v těchto dnech se dostává i k českým čtenářům. Pojďme se podívat, jak to s ní dopadlo – zdá se, že nový román je zatím v nedohlednu.

Bezejmenná vypravěčka se dříve živila jako profesionální žebračka a erotická masérka, nedávno ale povýšila na falešné spiritistické médium. Prakticky založená mladá žena se vždycky protloukala, jak se dalo, a v zásadě nemá zábrany čas od času oškubat nějakého hejla. Na morálku nikdy neměla čas ani peníze a proto když do jejího salonu vejde od pohledu zajištěná žena s uštvaným výrazem (jmenuje se Susan), zbystří. Na možnost snadného výdělku měla ostatně vždycky nos. Záhy se ale dozví, že si tentokrát naložila více, než zvládne…

Nejprve se zdá, že Susan je jen další z řady znuděných bohatých paniček, které neví, co s volným časem a nezvládají ani výchovu dětí. Brzy ale vyjde najevo, že její problémy sahají hlouběji a souvisí s novým rodinným sídlem, do kterého se nedávno přistěhovali; její patnáctiletý nevlastní syn (dost připomíná Tatea z American Horror Story) se od té doby chová jako ještě větší sociopat než dosud a Susan se začíná obávat o život. Navíc vychází najevo, že dům má ponurou minulost a možná v něm opravdu straší.

Potom už Flynnová rozehrává psychologickou etudku, na jaké jsme od ní zvyklí. Slibovaný příklon k hororu je spíše osmělením v temných vodách žánru, aby autorka bleskem prchla k tomu, co jí jde nejlépe – komornímu dramatu tří zajímavých postav. Rekvizity by tu sice byly, ale Flynnová má rozhodně blíže k Hitchcockovi než ke Kingovi a moc dobře to ví. Hitchcockovy filmové jednohubky ostatně povídka připomíná nejvíce, každá z postav sleduje vlastní agendu, zvrat střídá zvrat, všichni kopou za sebe a nikomu se nedá věřit. 

Skvrna má zajímavou, i když proměnlivou atmosféru; sociální satiru střídá lehké mrazení a civilní rozuzlení (které je na můj vkus zahrané příliš do ztracena). Zápletka dává smysl a jak postavy, tak příběh tu dostávají přesně tolik prostoru, kolik si zaslouží. Rozměry jsou ovšem nejčastěji skloňovaným tématem v souvislosti se Skvrnou, je to přece jen povídka. Buďte připravení na to, že i velmi rozvážným čtenářům stačí knížka nejvýše na dvě odpoledne. 

Jako dárek pro fanoušky spisovatelky mohu Skvrnu s čistým srdcem doporučit, knížka je zpracovaná pěkně a v knihovně se bude vyjímat dobře. Pokud ovšem chcete s autorčinou tvorbou začínat, doporučil bych spíše Zmizelou; vydrží déle.