Recenze

Recenze: Edogawa Rampo - Zrcadlové peklo

Aleš Procházka (05.01.2018)
Zrcadlové peklo Zrcadlové peklo

Edogawa Rampo... i když u nás to tak nevynikne, tohle je podivné jméno dokonce i v Japonsku. Když si ho několikrát řeknete nahlas, možná vás to chytí za uši - a jestli si přečtete první povídku nebo dvě, asi budete mít jasno. Edogawa Rampo není nikdo jiný než Edgar Allan Poe na japonský způsob!

Reprezentativní sbírku povídek plnou strašlivých vražd, geniálních detektivů, lidí děsivě pokřivených na těle i duši a především černého humoru najdete za výhodnou cenu zde: https://www.bux.cz/svetova-soucasna/zrcadlove-peklo-1

Ač je u nás téměř neznámý, v Japonsku je Taró Hirai (vulgo Edogawa Rampo) součástí literárního kánonu. Sbírka Zrcadlové peklo tak bude pro mnohé české čtenáře prvním setkáním s tímto originálním spisovatelem.  Jedním dechem musím v tomto kontextu pochválit redakční práci na knize. Šest povídek a delší novelu vybíral překladatel tak, aby tvořily reprezentativní průřez různorodým dílem autora, který byl (přinejmenším na začátku kariéry) silně ovlivněn slavným skoro-současníkem E. A. Poem. (Minuli se na tomto světě opravdu jen o vlásek - zatímco Poe umírá roku 1849, Rampo se narodil roku 1854. Kdo ví, kdyby se Poe lépe staral o své zdraví, možná se mohli i setkat, asi by si rozuměli...) Rampo čte Poea pozorně a neunikl mu silný a často důsledně přehlížený proud v Poeově tvorbě - tj. velmi jemný, velmi černý smysl pro humor. Proslulejšímu spisovateli tak skládá hold literárními vtípky; třeba přiznanou variací na první detektivní příběh vůbec, Vraždy v ulici Morgue, nebo moderní obdobou Zrádného srdce

Rampo si ale postupem času rozvinul vlastní, osobitý styl. Ve sbírce proto najdete kromě přemýšlivých, temných detektivek a děsivých exkurzí do hlubin lidské duše (namátkou třeba v povídkách o muži, který žije uvnitř křesla, nebo o ženě, která čerpá potěšení z týrání svého invalidního manžela) také novelu nazvanou Slepá bestie. Ta zastupuje Rampův subžánr ero guro nansensu, překládaný jako erotický groteskní nonsens, a pro snadné vizuální srovnání bych ji připodobnil k filmové tvorbě Eli Rotha. Ovšem, s jednou podstatnou odchylkou; umělecká hodnota Rampova psaní je s Rothovými paskvily nesrovnatelná. Nerad bych vám toho prozrazoval příliš, ale mohu říci, že v tomto amalgámu krutých vražd, erotického pnutí a vyloženě cynického humoru najdete více mrtvol než v ostatních povídkách dohromady (a ani ty se rozhodně nedržely zpátky). Vrcholně estetické pojetí brakového námětu připomíná také lepší knihy Miloše Urbana.

Zrcadlové peklo je nezbytností pro všechny fandy podivna. Kdyby se Chuck Palahniuk narodil v Japonsku devatenáctého století, psal by jako Rampo. Kdyby Murakami poslouchal místo jazzu brutální death metal, psal by jako Rampo. Kdyby se Jasutaka Cucui (který z Rampovy tvorby přinejmenším ve svých jízlivých výlevech čerpá) zajímal více o gotické romány než o současnou popkulturu, psal by jako Rampo. Rampův vliv na tehdy mladý hororový subžánr je neoddiskutovatelný a tato kniha je svěží, agresivní šílenost, kterou nijak nepoznamenal zub času. 

Zatímco překlad, redakční práce a originální lepená vazba knihy zasluhují pochvalu, k ilustracím bych směřoval svou jedinou výtku. Chápu, že Zrcadlové peklo není žádná masová záležitost, ale spíše úlitba hororovým fajnšmekrům, přesto bych si troufnul tvrdit, že by knize slušely realističtější ilustrace. Expresivní čmáranice (viz kupř. obálka knihy) kombinované v kolážích s erotickými fotografiemi (připomínají fotky Arakiho, i když jsem ho v tiráži zmíněného nenašel) k atmosféře groteskního podivna sice sedí, ale příliš neinformovaných čtenářů asi neuchvátí. 

Za sebe mohu hodnotit pozitivně, podobně veselý a štědře krvavý úlet se mi už dlouho do rukou nedostal. Jak ale vyplývá i z textu recenze, obálky knihy nebo anotace - tohle určitě není kniha pro každého.