Recenze

Recenze - Ben Aaronovitch: Řeky Londýna

Aleš Procházka (25.01.2018)
Řeky Londýna Řeky Londýna

Alternativní realita Londýna, kterým se promenují bohové, duchové, upíři a čarodějové - a hlavní hrdina, který mezi ně spadne rovnýma nohama. Že by vymodlené pokračování Nikdykde od Neila Gaimana? Kdepak, co vás nemá!

Knihy o londýnském policistovi Peteru Grantovi (který navíc umí tak trochu kouzlit) u nás najdete tady: https://www.bux.cz/autor/132679-aaronovitch-ben

Abych ale Benu Aaronovitchovi nekřivdil, zasazením do prostředí současného Londýna také veškerá podobnost s tvorbou Neila Gaimana končí. Namísto tápajícího úředníka Richarda a neurvale okouzlující Dvířky tu máme klasickou dvojici učedník/žák, v tomto případě relativně kompetentního policistu Petera a jeho mentora Nightingalea. (I když ho Aaronovitch líčí jako upjatého anglického džentlmena kolem padesátky, nemohl jsem se z mysli vytěsnit podobu Christophera Lee.) Peter by byl poměrně obyčejný konstábl v zácviku, kdyby mu v jednom kuse neunikaly důležité detaily. Na druhou stranu ovšem zase zpozoruje spoustu věcí, které jiní nevidí. Kupříkladu duchy.

Peterova nadání si všimne excentrický inspektor Nightingale, shodou okolností poslední čaroděj Británie, a rozhodne se vzít jej pod svá křídla. Nejen jako podřízeného, ale také coby čarodějnického učedníka. Peterův svět se v podstatě obrátí naruby - najednou vyslýchá duchy, likviduje upíry a tyká si s londýnskými bohy. Krom toho také vymění ubytovnu za rozpadající se šlechtické sídlo, potyčky s opilými chuligány za exhumování ex-zločinců a popíjení s kolegy za tiché večery se strašidelnou němou hospodyní. Dozvídá se o existenci alternativního fantasy Londýna, která je (jak jinak) pečlivě tutlaná a také o tom, že spolu s Nightingalem představují v podstatě jedinou autoritu, která na případné nadpřirozené kriminálníky platí. 

Peterův první případ je série podivných vražd a vražedných útoků, jejichž pachatelé mají na první pohled společný pouze modus operandi. Jinak se jedná o vesměs bezúhonné občany s bezproblémovou minulostí. Nightingale ve sledu vražd rozpozná určitý vzorec a dá se do vyšetřování, které jim ovšem nijak neusnadňují snahy konvenční policie. Celé situaci také moc nepomáhá doutnající spor mezi dvěma rodinnými klany londýnských bohů... 

Řeky Londýna nejsou žádnou novinkou a jsem rád, že jsem se k nim konečně dostal (ač ve chvíli, kdy už vyšel pátý díl). Musím říci, že z knihy mám mírně rozporuplné pocity. Na jednu stranu je velmi slušně a zábavně napsaná; to jsou koneckonců podle čtenářských ohlasů všechny díly série. Na stranu druhou se mi zdá... nedopečená. Některé aspekty Aaronovitchova světa jsou propracované velmi dobře - třeba samotný Peter, používání magie, detektivní zápletka (ač velmi přímočará a čtenáři odjinud než z Británie nemají šanci předem uhádnout, kdo by vlastně mohl vraždit) nebo hluboká místní znalost Londýna. Zvlášť mě potěšily také pasáže, kde Peter přepíná do služebního módu - ty se čtou jako střízlivý policejní protokol. Ale pak je tu spousta drobností, které autora prostě tak nějak chytly a rozhodl se pro ně v příběhu udělat místo. Kdybych měl být konkrétní, vsadil bych se, že třeba Beverley (dcera bohyně řeky Temže) měla mít původně jednu, dvě scény a pak se prostě autorovi zalíbila tak, že se z ní stala v podstatě hlavní postava. Sám Aaronovitch se tímto přístupem ke psaní nijak netají, ale je to cesta do pekel - přesně kvůli tomuhle přístupu nezvládla třeba J. K. Rowlingová ukočírovat svět Harryho Pottera. Jeden prostě přidá všechno, co se mu líbí, a pak se mu to po pár stech stránek sesype na hlavu. Další knihy ze série si sice přečtu rád, ale co jsem tak slyšel, přesně tímhle směrem se autor v současnosti ubírá.

Postavy, které v jeho fantazii vznikly, jsou sice zajímavé, ale ne vždycky plní v příběhu nějakou funkci. Zatímco třeba takový Oxley je pro knihu klíčový a dostane dobře odměřenou chvilku na žvanění, které dodá fiktivnímu světu hloubku, policejní komisař Driscoll nebo intermezzo s německou rodinou turistů jsou vyloženě přebytečné. Největším zklamáním pro mě byl asi Nightingale, který by asi měl být trochu suchar, ale šarmantní a drsňák - ale vychází z toho takový nemastný, neslaný, skoro jako by autor moc nevěděl, jakým směrem se s ním vydat.

Za sebe proto říkám - doporučuji, ale s výhradou! Další díly si ovšem seženu, čte se to nebezpečně dobře.