Recenze

Recenze: Anna Bolavá - Ke dnu

Aleš Procházka (01.06.2017)
Ke dnu Ke dnu

Do močálů se vydávají jen ti, kteří míří ke dnu…

Před dvěma lety se na českém knižním trhu objevil román Do tmy a zapůsobil jako šest panáků zelené, nalačno a na ex. Těžký, rozvážný příběh s dusnou atmosférou léta na vsi, minimem dialogů a obsazený panoptikem vesnických figurek, jako by úmyslně šel proti střednímu proudu. Riskantní sázka se vyplatila, kniha slavila úspěch u kritiky a poté, co získala první místo v Magnesii Liteře, také u čtenářů. Dlužno dodat, že kniha vyšla pod pseudonymem a nešlo tak docela o autorčin debut…


Ke dnu na předcházející knihu volně navazuje. Zůstávají venkovské reálie a podivínské obsazení, hutná atmosféra ovšem ještě o něco houstne a temní. Místo napjaté letní krajiny před bouřkou se nacházíme v pošmourném, mlhavém a deštivém bezčasí listopadu. Při čtení jsem si hned několikrát vybavil výborný seriál Pustina, zvláště když celý příběh začíná nálezem mrtvé ženy uprostřed místních blat. Jsme na české vsi, takže se tragická událost probírá všude od obecní školy po drůbežárnu a už tak nedobré vztahy mezi místními se začnou kazit ještě víc.


Oproti předchozí knize tu najdeme hned celou řadu hlavních postav, až se v tom množství ze začátku dá lehce ztratit. Nejmladší je dvanáct, nejstarší kolem sedmdesátky, ale většinou se pohybují tak okolo třicítky. A všechno jsou to ženy.


Ženské postavy knize dominují. Muži jako by měli vlastní oddělený svět, drsnější, ale upřímnější. Jen se z něj občas jeden z nich vynoří, skoro jako žralok, aby v tom ženském napáchal pořádnou paseku a zase zmizel. Máme tady vzteklou vdovu Miladu, která dře jako kůň u linky v drůbežárně, její dceru Aničku, která tráví víc času v močálech než doma, restituentku Hanu, která rozpačitě renovuje vilu po povodních, esoteričku Ilonu, která si chmurnou realitu vylepšuje marihuanou... a také učitelku Helenu, kterou po čtvrt roce našli plavat v bažinách. Žádné ze jmenovaných postav se nelíbilo, kde se zrovna nachází – a všechny také, každá po svém, utíkají. Pocit cizoty, nepatřičnosti a divného ustrnutí prochází celou knihou. A zase – jako by tady jenom muži byli nějak spokojení a tušili, kde má co (a kdo) své místo…


Ke dnu není snadné čtení, kromě komplexního spletence banálních příběhů je kniha plná také brutálně poetických popisů krajiny a lidí, které místy připomenou morbidní hravost Jana Švankmajera. Rozhodně je to ovšem kniha, která stojí za přečtení, celou dobu se drží přinejmenším v lehkém nadprůměru a obsahuje pasáže, které nezapomenete ani kdybyste chtěli.


Oproti Do tmy se autorka rozhodla trochu rozšířit záběr a přidala na postavách. Jde o přirozený vývoj, jen se obávám, že místy je úplně nezvládala ukočírovat. V porovnání se silnými a hlubokými vnitřními monology postav působí hlavně rozhovory občas zkostnatěle a šroubovaně, jako by si každá z postav jela svoje a moc se přitom nepotkávaly. Jinak ovšem nemám, co bych vytknul, Anna Bolavá je zjevením na české literární scéně a můžeme od ní očekávat velké věci.