Recenze

Recenze: Ali Land - (M)učednice

Aleš Procházka (27.07.2018)
(M)učednice (M)učednice

Rodinu si člověk nevybírá. To se lehko řekne, ale v praxi to bohužel moc nefunguje – pokud si třeba dědeček rád přihne, teta krade v drogerii nebo si zdvořilý tichý bratranec rád hraje se sirkami, do řečí prostě nějak přijdete. Patnáctiletá středoškolačka Milly by mohla vyprávět. Její matka je totiž velmi čilá sériová vražedkyně.

Psychologický thriller (M)učednice u nás za výhodnou cenu najdete zde: https://www.bux.cz/dobrodruzstvi-napeti-thrillery/m-ucednice

(M)učednice je jednou z knih, kde vám anotace indiskrétně vykecá spoustu podrobností, na které byste při čtení raději přicházeli sami. Pokud můžete, anotaci se vyhněte. Ne, že by vás snad Milly (původním jménem Annie) nějak šetřila - zatímco ve styku s okolním světem toho na sebe moc neprozradí, její vnitřní monology jsou velmi otevřené a přímé. Na čtenáře nemilosrdně hrne momentky ze života se sadistickou bestií, která se vyžívá ve zneužívání a vraždění malých dětí; do detailů sice moc nezachází, ale náznaky leckdy stačí.

Milly nakonec s matkou ztratila trpělivost a po deváté (!) vraždě ji udala na policii. Úplně nezištné pohnutky v tom také nebyly, maminka se totiž nechala slyšet, že její šestnácté narozeniny budou opravdu výjimečné (a že už začala nakupovat párty pomůcky a zvát hosty přes darkweb). Nyní Milly žije v pěstounské rodině a chystá se na soudní proces s matkou, kde bude vystupovat jako korunní svědek.

Rodinka má k dokonalosti také daleko; otčím Mike působí jako soudní psycholog a o Milly se stará příkladně, ale jeho manželka Saskia řeší „problémy“ moderní zelené vdovy prášky, alkoholem a nevěrou. Horší je ovšem jejich dcera Phoebe, patnáctiletá blonďatá potvora, která sice jako jediná netuší co má Milly za sebou, ale od prvního okamžiku se ji pokouší z vlastního domova vyštípat. Tady se ovšem trochu přepočítala – Milly totiž hraje úplně jinou ligu

Jestli na vás zatím působila (M)učednice jako akční splatter thriller, musím vás vyvést z omylu. Tempo vyprávění je rozvláčné a většinu knihy zabírá Millyina samomluva a vzpomínky na sladké dětství s vraždící matkou. Milly navíc není úplně spolehlivý vypravěč – čas od času něco zapomene, vynechá nebo přikrášlí. Čím déle čtete, tím lépe se dá odhadnout kdy zachází s pravdou ekonomicky nebo kreativně; Milly je totiž prohnaná, manipulativní mrcha, ale je docela konzistentní a její pohnutky jsou uvěřitelné. Její pragmatická racionalita skoro nahání strach.

Dvě prominentní témata, která se prolínají celou knihou, jsou charakterová studie oběti dlouhodobého týrání, a také nemilosrdné vztahy v ženském kolektivu. Milly je do hloubi duše narušená osobnost, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, nespavostí, panickými ataky a jen tak tak se dokáže ovládat, aby neřešila všechny konflikty násilím. Na druhou stranu ale dokáže celé okolí mistrně manipulovat, chladně kalkulovat a soustředí se především na vlastní přežití. Zpracování hlavní antihrdinky je dokonalé a nedokážu si vybavit, kdy se ke mně dostala lepší charakteristika duševně nemocného člověka. Milly také občas překvapí velmi temnými vtípky, ze kterých se dá odhadnout, jaká by mohla být, kdyby vyrůstala v normální rodině.

Důraz je kladený i na kruté a zákeřné ženské postavy. Mužský element sice do hry vstupuje několikrát, pokaždé ale spíše ve formě nezralé, tupé, humpolácké brutality (výjimku z pravidla tvoří v podstatě jen Mike), se kterou si Milly dokáže hravě poradit. Touhle řečí totiž mluví také. Potíže jí ale dělá zapadnutí do dívčího kolektivu, na střední škole jí populární Phoebe dělá peklo ze života. Neutuchající a vynalézavá šikana ji sice zpočátku zaskočí (je zvyklá na přímočařejší týrání), ale učí se rychle. Je koneckonců dcerou své matky…

(M)učednice mě velmi příjemně překvapila. Oproti limonádovým psychologickým thrillerům, které poslední dobou frčí, tu najdete nečekanou hloubku, nějaké ty vraždy a konečně i podrobné mapování jedné poškozené lidské duše. Autorka, která působila dlouhá léta jako zdravotní sestra na dětské psychiatrii, ví velmi dobře, o čem píše – a její závěry nejsou úplně optimistické. Jsou jizvy na duši, které se nezahojí, a jsou události, které vás nemohou neovlivnit. S Milly jsem se loučil jen nerad, ale případné pokračování jejího příběhu si představit nedokážu. Jsem ale opravdu zvědavý, s jakým hrdinou přijde Ali Land příště.