Rozhovory

Psal bych i na opuštěném ostrově

Redakce (13.08.2010)
Psal bych i na opuštěném ostrově Psal bych i na opuštěném ostrově

Ač nikdy netoužil být spisovatelem, řadí se Bernard Werber mezi nejznámější francouzské autory současnosti. A známý je i u nás.


Ve Francii považují Bernarda Werbera za hvězdu vědeckofantastické literatury především díky trilogii Mravenci – Den mravenců – Revoluce mravenců. Ta si našla řadu čtenářů i u nás. Nyní máme možnost poznat ho i jako dramatika: v pražském Divadle Kalich měla 27. února českou premiéru jeho první divadelní hra Vyvolení (Nos amis les humains). Werber se na ni přijel podívat.

Jak jste reagoval, když jste se dozvěděl, že se vaše hra bude uvádět v Praze?

Byl jsem velmi spokojený, protože jste první země mimo Francii, kde se bude hrát. Ta hra je takovou směsí filozofie a komedie. Ve Francii se hrála rok a přitáhla zejména mladé publikum. Jsem zvědav, jestli to v Praze bude podobné.

Podle hry vznikl v roce 2007 celovečerní film. Dá se filmové a divadelní zpracování srovnat?

Vůbec ne. Hra se, doslovně přeloženo, jmenuje Naši přátelé lidé, kdežto film Naši přátelé pozemšťané. Film je vlastně dokument natočený o lidech, o tom, co se děje na planetě z pohledu mimozemšťanů. Zatímco ve hře hrají lidé a zabývají se i tím, jestli je nějací mimozemšťané pozorují. Takže ta díla se v podstatě doplňují. K filmu jsem napsal scénář a režíroval ho. A producent Claude Lelouch se staral o finanční stránku. K divadelní hře jsem pouze dodal text. Obě díla vycházejí z mých myšlenek, ale mnohem více jsem pracoval na filmu.

Lákají vás tyto žánry, nebo raději zůstanete u románů?

Už jsem mezitím napsal druhou divadelní hru i další scénář. Ale zároveň dál píšu romány, protože to je pro mne hlavní. Román je druh umění, které se nejsnadněji financuje. Navíc při psaní knihy není nutné dělat kompromisy s herci, s dodavateli financí, s celým týmem. Je to svobodné, lehké umění.


Chtěl jste být spisovatelem od dětství?

Nikdy jsem nechtěl být spisovatelem, ale vždy jsem psal. Trochu jako koně, kteří někdy běhají závody, ale jen pro tu radost z běhu, ne kvůli závodění. Pro mne je psaní tak přirozené jako třeba pro včelu vyrábět med. Mám pořád potřebu vymýšlet nějaké příběhy. I kdybych byl sám na opuštěném ostrově bez redaktorů a čtenářů, přesto bych pokračoval v psaní.

Uspěl jste už se svým prvním románem Mravenci. Jak vznikal?

Začal jsem jej psát, když mi bylo šestnáct. A chtěl jsem to napsat jako velký román. Řekl jsem si, že budu každý den psát čtyři a půl hodiny, od osmi do dvanácti třiceti. A od té doby jsem s tím vlastně nikdy nepřestal.
Opravdu nikdy?

Tak třeba dnes ráno jsem udělal malou výjimku, protože jsem v cizině. Ale díky této disciplíně se mi tehdy podařilo napsat velmi tlustou knihu, měla 1 500 stránek. Po šesti letech jsem si našel redaktora a chtěl zjistit, zda to za něco stojí. A všichni mi říkali ne, to nevydáme, to se nám nelíbí. A tak jsem knihu stále přepisoval, aby se zlepšila. Nakonec jsem našel vydavatele a Mravenci měli okamžitě veliký úspěch, zejména mezi mládeží. Přitom ve Francii se obecně považují za čtenářskou skupinu starší lidé, takže bylo velkým překvapením, když se ukázalo, že moje knihy dávají mladým lidem znovu chuť číst. Další knihu už dokonce používali profesoři francouzštiny ve školách, aby žáky motivovali ke čtení.

Překvapilo vás, že se po všem tom odmítání stal z Mravenců bestseller?

Víte, vlastně se o mně nikdy nepsaly velké články, protože jsem psal víceméně literaturu pro mladé. A to bylo považováno za něco zvláštního. Když ve Francii přišla vlna nového románu, z knih se v podstatě vytratil příběh. A to, myslím, stále přetrvává. Já jsem černá ovce mezi bílými. Ale mně se líbí dělat věci jinak.

Prý jste si během psaní románu postavil doma umělé mraveniště.

Měl jsem tam lesní mravence, kteří se vyskytují i zde, kteří si stavějí ta velká mraveniště v lese. U nás se jim říká červení mravenci. Vyžadují opravdu hodně péče a údržby. I když někteří lidé mají problém s tím, jak se zbavit mravenců z kuchyně a podobně, pěstovat je je také velmi složité.

Co jsou v knize fakta a co vaše autorská licence?

Protože „myšlení“ mravenců je v knize velmi sugestivní. Stále je to román, a ne esej. Snažím se sice být co nejrealističtější, ale zároveň potřebuji, aby se čtenáři postavy zalíbily. Takže jsem byl nucen vymyslet myšlení mravenců, aby se na ně lidé mohli napojit. Ale většinou i ty věci, které se mohou zdát zvláštní, třeba co se týče chování mravenců, jsou skutečné.

Co bychom se od mravenců mohli naučit?

Jako první věc bychom se mohli naučit klást větší důraz na ženy. Protože společnost mravenců je z devadesáti procent společností žen. Dále bychom se mohli naučit, že po vyčerpání prostředí, všech rezerv surovin je nutné zemi nechat odpočinout. Když mraveniště vyčerpá půdu v okolí, tak se přesunou dál. A také bychom se mohli naučit nějakým způsobem omezit porodnost podle potřeb. Protože u mravenců se rodí jen ti, kteří jsou pro mraveniště potřební. Zatímco u lidí se často rodí děti jen proto, aby z nich mohli být vojáci do dalších válek.

Vraťme se ke hře Vyvolení. Oba hlavní hrdinové se rozhodnou zachránit lidstvo tím, že jako jediní přeživší se budou množit. Ale to už jsou v rukou mimozemšťanů, kteří o lidská mláďata nestojí. Co tím vlastně chcete říct?

Ten závěr je optimistický. Ukazuje, že přes všechny zkoušky a překážky lidstvo vždy najde nějaký způsob, jak se z toho dostat. Věříte v mimozemské civilizace? Doufám v ně. Bylo by to opravdu drama, kdyby žádné nebyly.

V květnu u nás vyjde vaše kniha Tanatonauti. O čem je?

Lidé nechají vystoupit duši ze svého těla, aby mohla cestovat, aby mohla jít na výlet do ráje. Objevují tak ráj, jako Kolumbus objevil Ameriku. Ráj je vlastně nový kontinent. Poměrně často ji v nemocnicích dávali číst pacientům, kteří měli nízkou morálku, aby se jim zlepšila. Takže pak měli třeba menší strach ze smrti. Tento román byl ve Francii něco tak nového, že o něm nikdo nenapsal. Povědomí se šířilo pomalu, lidé si to mezi sebou doporučovali, ale dnes je to mezi mými čtenáři ve Francii nejoblíbenější knížka.