Čtenářské recenze

Posedlost, posedlost a ještě jednou posedlost

Redakce (09.12.2014)
Posedlost, posedlost a ještě jednou posedlost Posedlost, posedlost a ještě jednou posedlost

Musím ho mít. On je přece mým ochráncem a strážcem. Chci, aby byl i mým věrným přítelem. A tím se také stane. Bude jen a jen můj. Ta coura ho nezíská pro sebe. Nesmí se ho dotýkat! On a jenom on…

Prochází myslí ženě, která chce za každou cenu získat psychiatra Jana Forstnera. Nejdříve mu nevinně posílá kytice, různá obrázky a potom mu začne i telefonovat. A nakonec ho začne i sledovat. Kdo je ta neznámá „ctitelka“?Zná ji odněkud?

Jan Forstner se snaží vypátrat její identitu, ale tak snadné to není. Možná by mu mohl pomoci novinář Volker Nowak, se kterým měl dříve co do činění a který se chce s ním narychlo sejít. Jenže pak na schůzku nedorazí a je nalezen ubit v garážích. Jeho nemohoucí matka, která nesnáší přímé světlo a je jí předurčen život na vozíčku, tvrdí, že viděla se synem ducha ženy. Může to být právě ta, která chce získat Jana?

Vyzpovídání se pod křesťanským křížem. Nerozhodnost a strach prostředníka na zemi. Smrt si nevybírá. Nehody i oběti náhle přibývají. Ti nejbližší jsou náhle tak daleko. Kdo bude další? Vrátí se Janova manželka v pořádku domů?

*

Soucit, který ji v tom okamžiku zaplavil, byl strhující. Ona a ten ptáček si jsou tak podobní. Oba něco trpí, oba trpí, každý jinak, a přesto oba tak nějak stejně.
Pták znovu pípnul a pokusil se hupnout ze stružky na chodník, ale jen bezmocně zatřepotal zdravým křídlem a sklouzl nazpět.
„Ty chudáčku,“ zašeptala dojatě. Ptáček se uklidnil, jako by jí porozuměl, a podíval se na ni.
Rozeznala v jeho očích naději a znovu ji zaplavil hluboký soucit – soucit, který cítí jen bábovky.
Usmála se na ptáčka.
A potom ho rozšlápla.



„Jak jsem už řekl, chtěl jsem ti pomoct, což pořád platí,“ odpověděl Thanner a překvapilo ho, jak sebejistě to znělo. „Usmrtila si člověka a požádala Boha o odpuštění. On ti ale může odpustit jen tehdy, pokud se ty sama přiznáš. Já ti s tím mohu pomoct a provázet tě na této nelehké cestě. To však půjde jen tehdy, pokud sama upřímně…“
„Jak můžeš vědět, že mi Bůh už dávno neodpustil?“ skočila mu do řeči. „Je mnohem milosrdnější než ty a tobě podobní v tvé nezměrné domýšlivosti. Věř mi, Nejvyšší mou prosbu o vykoupení dávno vyslyšel – a dnes mě odměnil za mou lítost.“
„Ne, mýlíš se,“ namítl energicky Thanner. „Kráčíš po nesprávné cestě.“

*


Německý spisovatel Wulf Dorn již pro mě není žádnou novinkou, a proto mohu říci, že jeho příběhy vyhledávám velice rád. Dokáže člověka přilákat, navnadit ho a nepustit až do konce, i když už můžete tušit, co se asi děje a kdo za vše může. Znovu nezklamal. Jen je škoda, že není v češtině více jeho knih. Další vyjde až zase za rok, a to pod názvem Spouštěč znovu v nakladatelství Knižní klub.

Autor recenze: Josef Němec

* * * * *