Oceněné knihy

Pomník pro dva statečné

Redakce (13.08.2010)

Román Jiřího Šulce (1969) Dva proti Říši, oceněný Literární cenou Knižního klubu pro rok 2007, je literárním debutem autora, který po studiích právnické fakulty prožil patnáct let v bezpečnostních složkách České republiky a v současné době pracuje jako expert Evropské komise v Bruselu. Své zkušenosti služby pro stát mohl zúročit i při zpracování tématu, jež je v novodobých českých dějinách unikátní, ale zároveň obecně známé, probádané i „prospekulované“. Autor: Jiří Krejčí Zdroj: Host str. 19 Kritika, 3.3.2008

Zalapal po dechu, zavrávoral a zašátral po opoře. Vlna nesnesitelné bolesti se rozlila do celého těla. Jeho prsty nahmátly karoserii automobilu. Opřel se o ni. Chrčel a na obličeji zkřiveném bolestí mu vyrazil studený pot. Zavřel oči a pokusil se uklidnit. Když je zase otevřel, první, čeho si všiml, bylo opěradlo jeho sedadla. Čalounění bylo roztržené. Musela jím proletět střepina.“
Ani více než pětašedesát let po událostech spojených s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha neupadá v Čechách zájem o hrdinství aktérů operace Anthropoid a jejich spolubojovníků. Nový román Jiřího Šulce, z něhož je zde citováno, toho není zdaleka jediným dokladem. Až na Sequensův film Atentát z roku 1964 (a vyjma děl, jako je Drdova povídka „Vyšší princip“, kde atentát není přímo předmětem zobrazení) se dlouho zdálo, že dané téma bude v české kultuře náležet výhradně žánru tzv. literatury faktu. (Z nejzdařilejších zpracování jmenujme Andrejsovu Smrt boha smrti či Atentát na Reinharda Heydricha od Miroslava Ivanova.) V roce 2006 vydává Jaroslav Čvančara, který se léta systematicky zabýval činností odboje za protektorátu, obsáhlou fotografi ckou encyklopedii s jednoduchým názvem Heydrich. Čtenář má pocit, že k bezmála tisícovce fotografi í dokumentujících samotnou akci a její široké souvislosti už není co dodávat. Ještě v tomtéž roce však vychází románová spekulace Lubomíra Kubíka Proč Gabčík nestřílel, režisér Marek Najbrt v současné době dokončuje nákladné filmové drama Protektor (událostí okolo atentátu se dotýká i loňský televizní film Jiřího Stracha Operace Silver A) a chystá se vydání českého překladu románu Viditelný svět Čechoameričana Marka Slouky.
Čím je téma stále přitažlivé, je zřejmé. V době hokejových gladiátorů a instantních celebrit je pochopitelný obecný hlad po skutečných hrdinech, kterých je navíc v dějinách vždy poskrovnu. Samotný příběh má natolik silný dramatický náboj a natolik fascinující průvodní okolnosti, že si jej jen těžko představíme jako přijatelnou literární fikci. Připomeňme si základní osnovu: riskantní projekt exilové vlády, tajný výcvik vojáků britskými specialisty, odhodlanost mladíků jdoucích na téměř jistou smrt, obtíže při parašutistickém výsadku, průtahy s přípravou a precizní plán akce, neuvěřitelné selhání Gabčíkovy i Heydrichovy zbraně a Kubišova nepřesnost, brutální německá pomsta, klíčová zrada spolubojovníka, statečný, ale marný odpor v kryptě kostela, a v neposlední řadě imanentní motiv lhostejnosti a strachu většiny Čechů uvnitř protektorátu v kontrastu s odvahou většiny členů vnitřního i zahraničního odboje. Od expozice po katastrofu tu jsou nosné prvky tragédie, která se nerodí denně. Zatím špatný Jiří Šulc napsal „non-fiction novel“ Dva proti Říši původně v angličtině. Snažil se prosadit na britské literární scéně, ale nenašel vydavatelství, které by bylo ochotno jeho román zařadit do edičního plánu. (Obdobnou zkušenost učinil autor se svým prvním románovým rukopisem, v němž se zabýval osudem britské výsadkářské mise Biting ve Francii.) S notnou dávkou nadsázky lze říci, že Šulc „ze zoufalství“ nakonec přeložil své poslední dílo do češtiny a zaslal je do literární soutěže, která se jako jedna z mála v Česku zaměřuje na pomoc dosud nevydaným rukopisům. Soutěž vyhrál.
Překlad díla českého autora z angličtiny do mateřštiny není jedinou paralelou Šulcovy knihy s jiným literárně zpracovaným příběhem novodobých českých dějin — s úspěšným románem Jana Nováka o životním osudu bratří Mašínů Zatím dobrý. Analogické rysy nalezneme především v principech výstavby textu. Obě knihy spojuje filmový střih, „thrillerový“ spád děje, oproštění od popisnosti i silná pozice dialogu. Novákův a Šulcův román se nicméně zajímavě setkávají i v rovině tematické. Oba ukazují individuální vzpouru proti zvůli totalitní moci, byť vzpouru se značně odlišnými následky. Velmi blízko k sobě mají dokonce samotné zpřítomnělé události. Když líčí Šulc setkání parašutistů s Václavem Morávkem, posledním unikajícím členem nejslavnější složky Obrany národa, nelze nevzpomenout na jiného ze „tří králů“, generála Josefa Mašína. Úvodní část románu Zatím dobrý je věnována jeho statečnému odporu při zatýkání gestapem.
Jsou tu však též zásadní rozdíly. Zatímco Novák může konzultovat své téma se samými aktéry událostí, Šulc je odkázán výhradně na studium archiválií a odborných prací. Zatímco Šulc překládá ze „své“ angličtiny sám, Novák svěřuje českou podobu textu překladatelce Petře Žallmanové. Zatímco Novákovy dialogy působí autenticky, v Šulcově románu je fiktivní složka jednoznačně slabinou.
A ještě je tu jedna podstatná odlišnost související s předporozuměním čtenáře. Jestliže čtenářský zájem o případ bratří Mašínů byl pochopitelný nejen z hlediska snahy porozumět rozporně hodnocené kauze, ale i pro obecnou neznalost konkrétních událostí, k Šulcově knize dnes nelze nepřistupovat s faktickou znalostí věci, s jejím hodnocením a s vědomím neodvratitelné hrůzy, k níž děj směřuje.
Dobří a zlí Nabízí se otázka po motivaci k současnému sepisování románu o atentátu na Heydricha. Původní autorův záměr prosadit se s knihou v zahraničí a vynést tak na světlo venku zapomenutou, ale rozhodně výjimečně zajímavou kapitolu dějin druhé světové války bohužel částečně postrádá smysl v případě českého překladu. Přínos nového pohledu na atentát či záznam nových badatelských objevů v knize nenajdeme. Zbývá „jen“ pokus znovu připomenout příběh, který nemá v našich dějinách obdoby. Ale to rozhodně není málo.
Šulcovi se daří psát čtivě. Román komponuje do tří částí nazvaných „Předehra“, „Návrat domů“ a „Čas umírání“. Děj plyne paralelně na obou stranách pomyslné barikády. Mezi jednotlivé scény odehrávající se na německé a české straně je vložen vždy ostrý filmový střih v podobě vynechaného řádku. Filmově také působí zaměření na detail, které je mnohdy výmluvnější než rozsáhlý popis.
Snad největší novum v dalším opusu heydrichovské literatury spočívá ve snaze poodhalit tok událostí i z pohledu okupantů. (Autorova záliba v mapování mechanismu německého potírání odboje možná souvisí s jeho profesní minulostí tajného agenta BIS.) Činnost gestapa a dalších německých organizací, jak ji Šulc představuje, tak nespočívá jen v užívání primitivních metod brutálního násilí, i když to samozřejmě není nikterak zamlčováno, ale též v precizně promyšlené profesionální součinnosti, která se ukáže být v potírání aktivit odboje velmi produktivní.
Rozhodně však nelze tvrdit, že by se autor snažil psychologizovat či dokonce pochopit jednání aktérů děje. Bohužel se tak neubránil zjednodušenému dělení světa na černý a bílý. Postavy jsou příliš emblematické, jednoznačné. Anglická lady, u níž Gabčík s Kubišem před akcí bydlí, je milá, distingovaná a vždy právě připravuje či popíjí šálek čaje. Heydrich je stále jen „anthropoidní opice“ a o příčinách jeho zrůdného fanatismu se nedovídáme zhola nic. Prezident Beneš je tajemně zamyšlený, jako by tušil víc než ostatní. Všechny postavy Němců jsou v knize chladné, nelidské a zlé, zatímco čeští odbojáři jsou vesměs idealizovaně srdeční a dobří. I osudová zrada Karla Čurdy se dá téměř ospravedlnit rodinnými důvody. Šance k alespoň částečné demytizaci jedné naší významné dějinné události byla v románu promarněna.
Šulcova tendence „polidštit“ především Gabčíka s Kubišem vyznívá rozpačitě, poněkud násilně a hlavně zbytečně. Rozvernost mladíků a jejich rozhovory o pivu či dívkách v době „bezstarostného“ pobytu v Británii nepůsobí svým provedením příliš věrohodně.
Postavit pomník Ač se text tváří jako dokumentární román, je od první stránky zřejmé, že nepůjde o nestranné líčení (i v tomto ohledu lze zmínit analogii s Novákovým Zatím dobrý), ale takřka o ódu na ryzí vlastenecké hrdinství. Připomeneme-li si, že původním adresátem románu je čtenář, který není příliš seznámen s československými dějinami, může se nám zdát autorova snaha ukázat světu velký čin vojáků z malé a porobené země na první pohled sympatická. Jenže změna adresáta přináší spolu s překladem do mateřštiny značná nebezpečí.
V popisných pasážích i v dialozích nacházíme především v úvodní části příliš polopatického vysvětlování a doslovností, což má za následek jistou topornost textu. Postava prezidenta Beneše je mimo jiné čtenáři představována slovy „Beneš se významným způsobem podílel na vytvoření nezávislé Československé republiky před pouhými třiadvaceti lety“. Jiným příkladem až trapné doslovnosti je působivá scéna předávání klíčů od korunovačních klenotů, která by sama o sobě byla výstižným obrazem ponížení. Šulc se v ní však neubrání zbytečnému vysvětlování: „Oněch sedm klíčů bylo vždy svěřeno sedmi hlavám různých úřadů výkonné moci a církve, takže […] byla vždy nutná dohoda všech sedmi osob. A teď všech sedm odevzdávali jedinému muži. Cizinci. Němci.“
V dialozích jsou bohužel nečekaně citelné potíže s vlastním překladem. Běsní-li například člen gestapa Fleischer ve vypjaté scéně první kapitoly knihy, v níž jde o pokaženou příležitost vypátrat českou radiostanici, slovy „možná jsme na ně moc měkcí“, vyjadřuje se z hlediska spisovnosti sice korektně, ale obzvlášť v daném kontextu velmi nepravděpodobně. Řeč jednajících postav je vůbec často uměle udržována ve spisovnosti, a tak působí krom jiného příliš literárně a bezpříznakově.
Snad pro větší atraktivitu zařadil autor do příběhu nedoloženou lidovou zkazku o zpupném Heydrichově gestu — nasadil si českou královskou korunu na hlavu a následně se naplnila kletba v podobě smrti. Zbytečně, lacině a příliš doslovně též působí epilog románu, v němž prezident Beneš hledí zamyšlen z okna, vzpomíná na „rozesmáté tváře Gabčíka a Kubiše“ a šeptá si: „Doufám, že budeme vaší oběti hodni.“
Přes všechny výše zmíněné výtky jsou Dva proti Říši solidně napsaným špionážním románem s jednoduchou, ale pevnou strukturou. Jsou románem, který zpřítomňuje zaprášenou hodnotu oběti ve prospěch druhých — jeden záživný, ale nezažitý příběh z učebnic dějepisu. Hlavní Šulcovou devízou je solidní práce s fakty, a tak nejsilnější jsou v textu právě pasáže konstatující skutečnosti. Heydrichova (takřka doslovně přejatá) řeč, v níž jsou pojmenovány čtyři alternativy české budoucnosti: germanizace, deportace, sterilizace a smrt, stejně jako prostý záznam o vyvraždění obcí Lidice a Ležáky či základní životní data aktérů událostí v závěrečném přehledu vydají za mnoho „literárních“ stránek o zrůdnosti fašismu. Hodlal-li autor postavit svou knihou pomník, který naší zemi stále chyběl, podařilo se mu to jen do té míry, do níž budou jeho čtenáři obdivovateli pomníků. Otázkou zůstává, zda bychom od historické prózy neměli chtít víc.