Aktuality

Počítání mrtvol

Redakce (26.08.2013)

Na čtyři sta tisíc zavražděných, ke sto tisícům znásilněných. Když o Vánocích roku 1937 vtrhla japonská armáda do Nankingu, tehdejšího hlavního města Číny, počet civilních obětí byl neskutečný. V Evropě dnes poněkud pozapomenutý prolog druhé světové války posloužil čínskému spisovateli žijícímu v americkém exilu Cha Ťinovi (1956) k sondě do světa, v němž se hroutí některé civilizační hodnoty a kde zčistajasna vůbec nic nedává smysl. Jeho dva roky starý román Rekviem za Nanking se dá číst nejen jako až obsedantně podrobná zpráva o zvěrstvech, která se během dvou měsíců odehrála v jednom městě na druhé straně zeměkoule. Je to zároveň výmluvné svědectví o tom, jak překvapivě snadno může k podobnému kolektivnímu barbarství dojít a že cesta k pozdějším vyhlazovacím táborům nebyla ani tak krizí, či dokonce výstupem modernity, ale něčím mnohem hlubším, zakořeněným v lidské krvi.

Knihou čtenáře sice provází fiktivní postava domorodé asistentky z nankingské dívčí univerzity, ostatní aktéři a události celého příběhu jsou ovšem reální. Děj nás přivádí na půdu školy, v níž američtí misionáři pod vedením autentické děkanky Minnie Vautrinové zkoušejí do Číny importovat zvyky a vědomosti západní civilizace.

Na brány univerzity už ale klepou zástupci zcela jiného světa. Zdivočelí vojáci japonského císařství, kteří se tu následující týdny budou předhánět v soutěžení ve stínání hlav, pohřbívání zaživa či hromadném znásilňování. Univerzita se stává takzvanou bezpečnostní zónou. Záhy se přeplní desítkami tisíc utečenců. Do města dorazí japonská armáda.

Ve městě přestanou fungovat všechna pravidla. Všude se vraždí. Vojáci pořádají nájezdy i na zakázanou univerzitní půdu. Vautrinová běhá z místa na místo a snaží se zachránit, co se dá. Všem pomoci nemůže, třeba stovce žen, které armáda odvleče do bordelu. Vautrinová se stává terčem výčitek okolí i svých vlastních, proč nedokázala zabránit i těmto excesům. Svět kolem ní se noří do šílenství a rozum postupně ztrácí i děkanka. Přestane spát a jíst. Upadne do hluboké deprese. Na nátlak své misie se nakonec vrátí do Spojených států.

Cha Ťinův styl psaní je zarážející svou chladností:
hrůzy, jimž se zde marně snaží Minnie Vautrinová čelit, vyjmenovává s odstupem pokorného účetního, který má pouze zaznamenat, co všechno se zde odehrálo, aniž by do své uzávěrky nějak promítal emoce.

„Počítaly jsme společně, postupovaly po směru hodinových ručiček podél vody. Minnie klackem rozhrnovala rákosí a vysokou trávu, v níž některé mrtvoly nebylo na první pohled vidět, zatímco já značila počty, k nimž jsme dospěly, do svého malého notýsku. Občas jsem si kvůli pronikavému zápachu musela ucpat nos. Minnie měla přes obličej chirurgickou roušku, kterou nosila při sobě, kdykoli se poslední dobou rozhodla jít ven. Nakonec jsme našly 142 mrtvol, z nichž bylo 38 žen a 12 dětí. Další mohly být ještě pod vodou, ta ale byla příliš zakalená a pod hladinou nebylo nic vidět.“

Autor tak čtenáře sugestivně přivádí do pozice, v jaké se před šestasedmdesáti lety ocitla hrdinka jeho dokumentárního románu. Tváří v tvář jednomu z největších zločinů v dějinách lidstva (co se týče znásilňování, horší situace podle historiků nastala jen v sedmdesátých letech během indicko-pákistánské války) jí nezbylo, než se snažit celou situaci vnímat, jako by se jí osobně vůbec netýkala. Jako by se před ní promítal nějaký děsivý, nepochopitelný film, který ji někdo nutí zhlédnout až do konce. Díky tomu zachránila, co se dalo, a navíc o tom sepsala zprávu, jež později posloužila jako jeden z důkazů při poválečném „tokijském procesu“, jenž poslal sedm z japonských velitelů na smrt.

V procesu se řada vojáků hájila tím, že prostě dělali jen to, co se jim přikázalo, a pokud se stalo obecnou normou používat zajatce k nácviku útoku na bodáky, pak ji okamžitě přijali za svou. Je to zajímavý detail: ať už se člověk stane součástí císařské, nacistické, komunistické či teroristické zlovůle, místo aby přiznal, že mu daná ideologie posloužila k realizaci vlastních sadistických choutek, zbaběle se vymlouvá na nadřízené.

To Minnie Vautrinová se ke svému svědomí postavila úplně jinak. Všichni ji sice ujišťovali, že dělala, co mohla, a málokdo by dokázal v tak složité životní zkoušce obstát tak úspěšně. Misionářka na to měla jiný názor. Čtyři roky po masakru si doma v Indianapolis otevřela všechny hořáky na sporáku a otrávila se plynem.


26.8.2013  Respekt