Recenze

Paradox nekonečné svobody

Redakce (13.08.2010)
Paradox nekonečné svobody Paradox nekonečné svobody

Román momentální hvězdy norské literatury Pera Pettersona (nar. 1952) Jít krást koně (2003) při prvním přečtení strhne intenzitou vyprávění, všudypřítomnou ryzí melancholií, drásajícím paradoxním steskem po rozporuplné osobní, rodinné i společenské minulosti. Zkrátka norský román jak má být, jak si jej zřejmě mnozí představujeme, jaký bychom ho chtěli mít, takový a žádný jiný: Zadumaný mlčenlivý postarší muž se stahuje z města do hlubokých lesů, do míst, která se nesmazatelně zapsala do psychologické mapy jeho dětství, v níž však zůstává mnoho slepých i zaslepených cest, a v jednolitém proudu konfrontace i smíření tváří v tvář vzpomínkám a nečekaným náhodným setkáním prožívá katarzi svého života, katarzi, jež v mohutné vlně zaplaví čtenářovu mysl i jeho city, pohne jím. Vše je tak prosté, skutečné! Jak dojemné, jak hluboce lidské! Anebo ne?

Per Petterson debutoval v roce 1987 sbírkou povídek Popel v puse, písek v botách, v níž prokázal, že jednak vládne lehkým perem, jednak má oko na neobyčejné detaily každodennosti. Dále na sebe výrazně upozornil v roce 1996 románem Na Sibiř, mj. nominovaném na Cenu Severské rady za literaturu, v němž sebevědomě prozkoumával vyprávění o jedné konkrétní postavě založené na vzpomínkách z dětství a mládí. V Jít krást koně obě techniky spojuje, každodennost prokládají nahodilé vzpomínky na dětství. A zatímco současnost je lineární, vzpomínky ji narušují bez ladu a skladu. Ale zatímco rozsáhlé plochy současné všednosti občas obarvují všemožné cákance událostí různé kvality, vzpomínka je vždy prožitkem intenzity, která umožnila věčný otisk v paměti, jenž čeká na to, aby jej vhodná událost současnosti opět vyvolala. Po smrti své druhé ženy se Trond stěhuje z města, chce být sám, jen se svým psem, a uchýlí se do opuštěného polorozpadlého domku kdesi nedaleko švédských hranic. Chce tu strávit zbytek života, a tak se jme postupně svépomocí opravovat domek a zabezpečovat vše tak, aby zde v odříznutí mohl přečkat i dlouhé temné norské zimy. Setkání s jedním z mála sousedů z okolí, s jistým Larsem, však spustí tok vzpomínek, především na léto 1948, kdy v týchž místech s otcem jako kluk pobýval na prázdninách. Co si vzpomíná, snad poprvé si tu tenkrát rozuměli jako chlap s chlapem. Ale Trond také poprvé odhalil, že otec má poměr s cizí ženou, kamarádovou matkou. A to zřejmě již od dob války, kdy v těchto místech otec pravidelně pobýval a – jak se později Trond dozvěděl – podílel se na převádění lidí do Švédska. Nakonec otec od rodiny utekl a Trond se nikdy nezbavil dojmu, že už synem svého otce není, protože jeho místo zaujal někdo jiný. Podstatná jsou pro Pettersona kromě katarzního vzpomínání a kromě prožitků všednosti dvě témata, dvě strany téže mince, již představuje mužský svět: na straně panny je to vztah mužů a žen obecně, na straně orla je to atavistická touha muže po nespoutané svobodě, jak mimo jiné napovídá název románu. Žena stojí v mužském světě i v románu na okraji zájmu, zvláště stává-li se matkou, komunikace s ní vázne, protože muži žijí touhou po samotě uprostřed lesů, uprostřed divočiny. Samo o sobě nic novátorského. Paradox spočívá však v tom, že vytoužená samota uprostřed lesů, do níž se Trond ve stáří uchyluje, je zhmotněním samoty vnitřní, jež je výsledkem nebo spíše důsledkem otcovy naplněné touhy po svobodě. Nekonečná svoboda a vnitřní naplnění tak stojí v přímé opozici. Zvláště z mezigeneračního hlediska. Pettersonův netlustý román, ověnčen mnoha vavříny, mj. norskou Cenou kritiky a britskou Independent Foreign Fiction Prize, upoutá na první přečtení hutným stylem vyprávění a osobitou atmosférou. Svým dílem přispěla jistě i překladatelka, které se podařilo velmi konzistentně vystihnout stylovou rovinu a podtrhnout tak celkovou neotesaně patetickou náladu románu. V opozici například k nedávnému Modelu Larse Saabye Christensena je zřetelně vidět, že právě texty tohoto ražení jsou jí jako šité na míru. Na druhé přečtení se však na mysl derou čertíci pochybností, poněkud irituje frapantní efektnost vyprávění a jaksi automatické, ač aktualizované zapojení mnoha výše zmíněných severských literárních stereotypů. Ke třetímu čtení se neodvažuji v obavách před tím, abych tento text nemusel dát do bloku a stisknout delete.

Autor: Ondřej Vimr Zdroj: Tvar str. 23 , 15.5.2008