Čtenářské recenze

Palladium

Redakce (13.02.2015)

Určitě jste se už někdy pozastavili nad tím, co za podivnosti je schopna vaše hlava vyprodukovat, když jste se ráno vzbudili a vzpomněli si na útržky snů. Skutečné prvky v křivém zrcadle, bizarně zasazené úlomky vzpomínek, jen zřídka příjemná atmosféra…

A teď si představte, že je váš mozek ponechán sám na sebe několik týdnů. Nebo měsíců. Vaše tělo přestalo fungovat, jen vegetuje, sestřičky ho překládají ze strany na stranu, aby se zmírnily proleženiny, vám je to jedno, nic necítíte, celý váš život se teď odehrává v mozku a opravdu jedině tam.

Autor Palladia tohle prožil. Vzácná nemoc, jež ho nečekaně postihla, se projevila paralýzou celého těla – začíná obvykle u dolních končetin a postupuje nahoru, a pokud vás včas nepřevezou do nemocnice, u břišních svalů vám selže dýchání, udusíte se. Borise Razona včas napojili na dýchací přístroj.

Krátké poznámky od ošetřujících lékařů jsou roztroušeny po celém textu, a tak může čtenář sledovat, jak se pacientův stav vyvíjel navenek – jak postupně přestává komunikovat, až nakonec signalizuje pouze pohybem víčka nebo brady, nebo vůbec, jak mu stoupá teplota, jak jsou ošetřující lékaři bezradní, když další a další vyšetření nepřinášejí žádnou nápovědu, co se vlastně pokazilo.

Jádro vyprávění ovšem tvoří to, čeho byl Razon svědkem (a dalo by se říct i hlavním protagonistou)ve své hlavě. Mozek si, zdá se, ze začátku ještě půjčuje fragmenty ze skutečného světa a ty nějak zapracuje do té druhé, bizarní paralelní reality, kterou si postupně vytvořil a teď ji závratným tempem rozšiřuje.

Těžko popsat, co všechno Razon viděl. Opravdu jsou to fantaskní věci. Zajímavé je, že nejdřív je i v tomto „snu“ paralyzovaný stejně jako ve skutečnosti, a je přenášen skoro jako loutka – lidi, s dobrými i horšími úmysly, ho pořád přemisťují, odnášejí, nebo padá a plazí se, snaží se uniknout. Postupně, čím blíže je smrti, tím víc je schopen pohybovat se sám, ale volný není – potácí se na hranici a nakonec přes ni přepadne. Dalo by se říct, že žije dál jako mrtvý.

A ve chvílích, kdy vám vypráví, co všechno si nejspíš myslíte o smrti, poznáte, že opravdu nevíte vůbec nic, ba že všechno může být úplně, úplně jiné.

Palladium je divoká a šílená jízda, a dala by se interpretovat nejrůznějšími způsoby, z hlediska nejrůznějších oborů. Ale dá se číst i prostě jen jako příběh jednoho člověka, který byl nečekaně a vlastně bez zjevných příčin upoután na lůžko neznámou nemocí, a musel se pak vyrovnávat s démony – s takovými, jaké má každý z nás.

Autor recenze: Zbyšek Polák