Aktuality

Otec a manžel Usáma bin Ládin

Redakce (25.03.2013)

Když se před členy amerického komanda, kteří oné květnové noci roku 2011 stoupali po schodech vily v pákistánském Abbottábádu, aby zabili Usámu bin Ládina, krátce mihl muž s kalašnikovem, vedoucí jednotky polohlasem zavolal: „Chálide, pojď sem!“ Nevěděl s jistotou, koho má před sebou, ale strefil se. Usámův dvaadvacetiletý syn Chálid se znovu vyklonil nad schodiště, zmatený výzvou pronesenou v jeho rodné arabštině. V příštím okamžiku byl mrtev. Tak tisku dramatické okamžiky vylíčil jeden člen zasahujícího oddílu a podobně scénu zachycuje i americký film 30 minut po půlnoci. Chálid tedy padl po boku otce v jeho „svaté válce proti bezvěrcům“, co však zůstává divákům filmu skryto, je osud dalších Usámových synů, z nichž zdaleka ne všichni se vydali cestou násilného džihádu, dcer a také jeho manželek. Vůdce al-Káidy měl až 26 dětí s pěti ženami. Jejich osudy, propletené s příběhem Usámy, jsou pozoruhodnou výpovědí o fanatismu, strádání, věrnosti i rozchodu s otcovskou autoritou

Tíživou vzpomínku nedokáže Umar bin Ládin přesně datovat. Muselo se to odehrát zhruba v polovině osmdesátých let, kdy Usámova rodina trávila hodně času na své farmě nedaleko saúdskoarabské Džiddy. Sám Usáma tu příliš často nepobýval, v čele svých mudžahedínů bojoval v Afghánistánu proti okupačním sovětským vojskům.

Usáma byl členem rozvětvené a bohaté rodiny bin Ládinů – jeho otec přišel do Saúdské Arábie z Jemenu a vybudoval tu rozsáhlé podnikatelské impérium. Bin Ládinové se těšili velké přízni královské rodiny Saúdů a skutečnost, že jeden z nich nejen shromažďuje velké sumy peněz na válku proti nemuslimským okupantům Afghánistánu, ale sám často bojuje v první linii, dodávala Usámovi obrovskou autoritu u jeho mudžahedínů i běžných Arabů.

Usámovým synům však válka brala otce. Když přece jen dorazil, nejstarší chlapci Abdulláh, Abdurrahmán a Sa’d z toho velkou radost neměli; naučili se již, jak nevypočitatelný dokáže Usáma být.

Naopak mladší, zhruba čtyřletý Umar se na otce těšil a toužil po jeho pozornosti.

V knize americké publicistky Jean Sassonové Growing Up bin Laden (česky vyšla pod názvem Tajný život Usámy bin Ládina) vzpomíná na to, jak se jednou otce, který přijel po delší nepřítomnosti na farmu, snažil po dětském způsobu odlákat od studia vojenských map.

Usáma si jej dlouho nevšímal, pak ale syna tiše vyzval, aby svolal bratry. Umar zajásal, domníval se, že se mu podařilo otce vyprovokovat k nějaké hře. Když však synové nastoupili do řady podle velikosti (jak Usáma vždy vyžadoval), vzal otec hůl a jednoho po druhém ztloukl. Starší chlapce při tom svým tichým a jemným hlasem káral za to, že nevhodnému chování mladšího sourozence nezabránili.

Ačkoli hůl představovala nepostradatelnou Usámovu výchovnou pomůcku, nezdá se, že by si v krutostech liboval. Spíš byl ke svým dětem, vyjma nejmenších (s těmi si údajně často hrál), podivně lhostejný. „Snad byl otec do své válečné práce vtažen natolik, že mu důležitost nás dětí unikala v porovnání s tak obrovským problémem, jakým byl boj s Rusy,“ řekl Umar Jean Sassonové.

V roce 1989 Sověti z Afghánistánu odešli a před Usámou se otevřela perspektiva mírového života. Byl tehdy už vůdcem al-Káidy, volného sdružení islamistů, které se snažil řídit po vzoru rodinného byznysu – jako pestrou organizaci složenou z mnoha nezávislých jednotek.

Jak ale uvádí novinář Steve Coll, držitel Pulitzerovy ceny, v knize The Bin Ladens: An Arabian Family in the American Century (Bin Ládinovi: arabská rodina v americkém století), al-Káida tehdy byla spíše sítí pro získávání peněz než milicí a není nic známo o tom, že by její vůdce už tenkrát plánoval teroristické útoky. Usáma mohl zůstat jedním z manažerů rodinné stavební firmy a respektovaným zastáncem muslimů.

Už tehdy v něm ovšem doutnalo nepřátelství vůči Západu včetně Ameriky, jíž odmítal přiznat roli na porážce sovětských vojsk: afghánské vítězství bylo podle něj dílem božím, nikoli výsledkem americké podpory.

Inspirátorem této nenávisti byl Usámův učitel a přítel, palestinský učenec Abdulláh Azzám, který svou autoritou pomohl sjednotit roztříštěné a nespolupracující islámské radikály a přivedl je pod střechu mezinárodního džihádu. Azzám se zasadil o to, že mnozí muslimové začali chápat konflikt s Izraelem jako součást širší války „nevěřících“ proti islámskému světu, a Usáma k němu vzhlížel s velkým obdivem.

Usámovy postoje se dále radikalizovaly poté, co Saddám Husajn v roce 1990 přepadl Kuvajt. Hrozilo nebezpečí, že irácký diktátor disponující obrovskou armádou zaútočí i na Saúdskou Arábii. Usáma proto královské rodině nabídl, že zemi ochrání s věrnými mudžahedíny z afghánské války.

Král však nabídku odmítl a do země pozval širokou mezinárodní koalici vedenou Američany. To bylo pro Usámu obrovskou urážkou a zklamáním. „Cožpak jsou Saddámova vojska silnější než mocní Rusové? My Američany nepotřebujeme,“ rozčiluje se. Když pak na ulici začne potkávat vojáky (a dokonce i ženy!) v amerických uniformách, prohlašuje, že už nadále „nehodlá trpět znečištění, které se vznáší nad každým nemuslimským člověkem“.

Rozkol s královskou rodinou vyvrcholil v roce 1991 útěkem do Súdánu, kam Usáma tajně přestěhoval i své tehdejší čtyři ženy a čtrnáct dětí. Zpřetrhal tím všechny vazby nejen s rodinou Saúdů, ale též s vlastním klanem.

Proč zašel tak daleko, není zcela jasné ani Usámovým příbuzným v Saúdské Arábii: „V rámci rodiny bin Ládinů o tom kolovalo několik teorií,“ píše Steve Coll. Podle některých Usámu změnilo násilí, jež zažil během afghánské války, jiní zdůrazňují vliv egyptských radikálů, třeba lékaře a teroristy Ajmána Zavahrího.

V duchu své filozofie, že strádání člověka zocelí, zatímco z lidí žijících v dostatku a pohodlí vyrostou slabí jedinci, začíná Usáma v Súdánu své blízké připravovat na drsný život džihádistů: manželky i děti občas nutí přespávat v odlehlé poušti bez přikrývek, jídla a pití. Vypadalo to tak, že nejstarší synové vyhloubili příkopy, do nichž všichni ulehli a přikryli se pískem a hlínou.

Těchto Usámových nočních kratochvílí se účastnily všechny manželky: učitelka Chadídža, speciální pedagožka s doktorátem Chajríja, doktorka arabské gramatiky Sihám a Nadžwa, která se vdávala jako patnáctiletá a nemohla získat žádné vyšší vzdělání. Chadídža od Usámy ještě během súdánského pobytu odešla, ostatní manželky ale neprotestovaly.

„Uklidňovala jsem se tím, že můj muž ví o velkém světě mnohem víc než kdokoli z nás. Vždyť všichni jsme pro něj byli cenné perly a on nás chtěl jen ochránit,“ vysvětluje Nadžwa.

Varovných signálů, že se život rodiny ubírá podivným směrem, však přibývalo. Za Usámou do Súdánu přijeli také jeho bojovníci z afghánské války a nebyla to nejlepší společnost pro děti. Jeden z Usámových mužů například bezdůvodně ubil železnou tyčí fenu, kterou si chlapci oblíbili, další donutil třináctiletého Abdurrahmána, aby mu pomohl oběsit štěně, o němž se domníval, že má vzteklinu.

Někdy šlo dokonce o život, a tehdy byla přítomnost mudžahedínů naopak užitečná: jednou se dům bin Ládinových ocitl pod palbou atentátníků, kteří chtěli Usámu zabít. Usámovi muži zastřelili čtyři z pěti najatých vrahů, pátý byl chycen a oběšen súdánskými úřady. Organizátoři útoku odhaleni nebyli – Usáma z něj vinil ruské tajné služby, které se mohly mstít za Afghánistán, nebo některou ze soupeřících afghánských frakcí.

Všechno to nicméně stále byla jen předehra k tomu, co mělo přijít. V polovině devadesátých let se režim v Chartúmu ocitl pod mezinárodním tlakem kvůli radikálům, kteří ze súdánského území organizovali teroristické útoky po celém světě (inspirován Usámou se do země uchýlil i Zavahrí se svými lidmi a také islamisté ze skupiny vedené dalším Egypťanem, slepým klerikem Umarem Abdurrahmánem).

V Usámově životě tak dochází k další „nespravedlnosti“: ačkoli pomocí svých peněz a schopností v Súdánu nastartoval řadu užitečných stavebních a zemědělských projektů, musí se vystěhovat. „Jakmile ztratil právo žít v této africké zemi, hněv v něm podnítil ohromnou touhu po pomstě. Tehdy se násilný džihád stal jeho jediným životním cílem, nikoli pouhým zájmem,“ vzpomíná Usámův syn Umar.

Súdánská vláda Usámu sice vypověděla, zároveň mu ale tajně pomohla odejít do válkou zmítaného Afghánistánu. Rodina jej opět následuje. Tím jí začínají skutečně těžké časy. Zpočátku všichni žijí v kamenných chatrčích na nepřístupné hoře Tora Bora, kterou Usáma dostal darem od jednoho místního válečného vůdce.

Místo oken a dveří zely prázdné otvory zakryté i během zimních bouří jen zvířecími kůžemi, spalo se na matracích na betonové podlaze. Rodina saúdského milionáře, jež kdysi cestovala v kolonách luxusních vozů s kouřovými skly, se s krutými podmínkami opět vyrovnává bez reptání.

Usáma ovšem tuší, že nejhorší okamžiky teprve nastanou. Opakovaně trénuje pěší útěk ze své hory k pákistánským hranicím a synové jej na nekonečných cestách kamenitou horskou krajinou musí doprovázet. Později je Usáma vystaví drsnému životu ve výcvikových táborech radikálů, a dokonce je nutí, aby se po boku Tálibánu zapojili do občanské války.

Jenže ne všichni Usámovi synové hořeli pro džihád. Nejstarší Abdulláh otci utekl ještě během súdánského pobytu. Také v Umarovi roste odpor k násilí. S některými bratry se tajně domlouvá na útěku přes Pákistán a Súdán, chtějí procestovat svět a pak vést obyčejný život v nějaké normální zemi. K takové vzpouře proti otci neseberou odvahu, když je ovšem Usáma nutí, aby připsali svá jména na seznam sebevražedných atentátníků („díval se na nás a oči mu planuly v radostném očekávání“), odmítnou.

V roce 1999 se osmnáctiletý Umar odhodlá požádat Usámu, aby mu dovolil odejít a vzít s sebou svou matku Nadžwu. Tuší, že otec chystá nějakou velkou akci, a ví, jak tvrdá bude odveta. Zklamaný Usáma část rodiny skutečně propustí. Dovolí Umarovi a jeho staršímu, dvaadvacetiletému bratru Abdurrahmánovi odjet do Sýrie, Afghánistán se svolením manžela později opouští i Nadžwa se dvěma nejmladšími dcerami.

Ostatní děti a manželky musí zůstat – mezi nimi též dvanáctiletí chlapci Chálid a Hamza, z nichž se pomalu stávají radikálové, i nejmenší děti, například osmiletý Bakr, který s odjezdem Nadžwy ztrácí matku. Zůstává také dvacátník Sa’d, tehdy již zřejmě kráčející v otcových stopách.

Zatímco s „vůdcem vzpoury“ Umarem se Usáma rozešel ve zlém, se svou první manželkou nikoli. „Nikdy se s tebou nerozvedu, Nadžwo. I kdybys slyšela, že jsem se s tebou rozvedl, nebude to pravda,“ loučí se s ní. Je začátek září 2001.

Část Usámovy rodiny, která včas odešla, začala vést mírový život. Po druhé, větší části se po 11. září 2001 slehla zem. Zdálo se, že buď zahynuli během americké odvety, nebo žijí na kmenových územích v Pákistánu. Usáma však pamatoval i na ně. Americké tajné služby podle deníku The Washington Post zjistily, že více než deset procent jeho satelitních telefonátů v letech 1996–1998 mířilo do Íránu. V roce 2003 se začal ukazovat možný důvod.

Nejprve se vynořil tehdy čtyřiadvacetiletý Sa’d bin Ládin – jako jeden z vůdců al-Káidy, kteří z íránského území a pod ochranou íránských Revolučních gard řídili operace v zahraničí. Naplánovali například pumový útok v saúdskoarabském Rijádu, při němž v květnu 2003 zahynulo třicet čtyři lidí.

Podle analytiků západních bezpečnostních služeb však Sa’d neměl v organizaci příliš důležité postavení, čemuž nasvědčují i Umarovy vzpomínky citované v knize Jean Sassonové: podle nich byl tento bratr upovídaný, neschopný kontrolovat sám sebe do té míry, že to hraničilo s duševní poruchou. V každém případě Sa’d z Íránu zmizel v roce 2009 a brzy poté zahynul při útoku bezpilotního letounu v Pákistánu.

V témže roce vyšlo najevo, že do Íránu odešlo po 11. září mnohem víc členů Usámovy rodiny. Především manželky Chajríja a Amal se svými dětmi (zbývající Usámova žena Sihám se patrně skryla v Pákistánu). Členové klanu bin Ládinů vstupovali do Íránu na falešné súdánské pasy a žili pak pod dohledem režimu v luxusní vile v hlavním městě. Někteří odtud časem uprchli, jiné, třeba manželku Chajríju, íránské úřady propustily. Další bin Ládic nové v Íránu dobrovolně zůstali, například dcera Fátima, jež byla a možná stále je ženou nedávno zatčeného mluvčího al-Káidy Sulajmána abú Ghajse.

Ačkoli manželky Chajríja, Sihám i Amal žily po 11. září delší čas odděleně od Usámy, dvě z nich v relativním pohodlí íránského exilu, všechny se k manželovi nakonec dobrovolně vrátily. Trávily s ním pak roky zavřené v neuvěřitelně přecpané vile v Abbottábádu. Loni byly propuštěny z pákistánského vězení a údajně odešly do Saúdské Arábie a Jemenu.

K otci se v Abbottábádu možná připojil i Hamza, přezdívaný „korunní princ teroru“. Ví se o něm jen to, že předtím rovněž pobýval v Íránu a v roce 2007 byl údajně zapleten do vraždy bývalé pákistánské premiérky Bénazír Bhuttové. Pákistánské úřady tvrdí, že se Hamzovi podařilo americkému komandu zasahujícímu proti Usámovi utéct. I když Hamza, hvězda mnoha džihádistických videí, pro svoje mládí zatím mezi radikály nemá významné postavení, v budoucnu jej díky svému původu může snadno získat.

Jistou tragédií islámu je, že na rozdíl třeba od katolického náboženství nemá žádnou pevnou hierarchii, takže postoje jednotlivých muslimských učenců k různým otázkám se často naprosto liší. Většina z nich však aktivitami teroristů opovrhuje. Vůdce al-Káidy je pro ně nevzdělaný muž, který záležitostem víry nerozuměl, byznysmen, jenž se měl raději držet svého oboru (Usáma nedokončil univerzitní studia ekonomie a managementu).

Obyčejní muslimové naproti tomu často hledí na Usámu jako na jakéhosi idealizovaného Che Guevaru islámského světa. Když společnost BBC v roce 2005 zkoumala názory mladých muslimů v Británii, zjistila, že Usámu většinou nepodporují, přesto jej pokládají za hrdinu, který nejmocnějším zemím světa „ukázal vztyčený prostředníček“.

Citlivě lidé v muslimském světě vnímají pronásledování rodiny. „Ach otče,“ cituje Steve Coll ze známého dopisu „prince teroru“ Hamzy Usámovi, „vidím kruhy nebezpečí, kam se podívám. Proč náš domov zmizel beze stop? Proč nás sprchují deštěm bomb, nemajíce soucit ani s dítětem? Pověz mi, otče, něco, co by dalo věcem smysl.“ Ješitný Usáma, jenž velmi pečoval o svůj mediální obraz, tyto poetické výměny názorů miloval, neváhal dokonce svým bojovníkům recitovat vlastní verše a nechal se při tom natáčet na propagandistická videa.

Přes jistý obdiv k postavě muže s tváří básníka a kalašnikovem na klíně nemá většina muslimů chuť nechat si od Usámy radit. Podle některých odborníků na islámský svět je mezinárodní teroristický boom již za zenitem a Usámův odkaz v budoucnu soužití kultur komplikovat nebude. Přesto jistě existuje radikální menšina, která k Usámovi vzhlíží. Pro ni má jeho dnes už dobře zdokumentovaný příběh všechny rysy života světce.

Usámovy manželky a některé děti Syřanka Nadžwa Ghánimová odešla od Usámy v roce 2001 do Sýrie, nyní žije v nejmenované zemi Perského zálivu. Děti: Abdulláh (nar. 1978) získal během pobytu rodiny v Súdánu otcovo svolení oženit se v Saúdské Arábii a k Usámovi se už nevrátil.

Abdurrahmán (1978), Umar (1981) – viz hlavní text, nyní žijí a podnikají na Blízkém východě. Sa’d (1979), Uthmán (1983), Muhammad (1985), Bakr (1993) uprchli po 11. září do Íránu; Sa’d je mrtev, ostatní nyní žijí ve stejné zemi jako matka. Fátima (1987)žije v Íránu. Imán (1990) uprchla z Íránu k matce.

Další dvě nejmladší dcery žily od narození s matkou. Tři manželky pocházejí ze Saúdské Arábie: Chadídža Šarífová – rozvedla se s Usámou při pobytu rodiny v Súdánu, Usáma jí i jejím třem dětem povolil návrat do vlasti. Chajríja Sabarová – matka Hamzy (1989), pravděpodobného dědice Usámova džihádského poslání. Sihám Sabarová – matka Chálida (1989), který zřejmě jako jediný pobýval s otcem po celou dobu od 11. září až do jejich společné smrti při zásahu v Abbottábádu v roce 2011.

S Usámou měla Sihám dále tři dcery. Jemenka Amal as-Sádaová – Usáma si ji nechal v roce 2000 přivézt do Afghánistánu; stala se s dcerou Safíjou (2001) přímou svědkyní posledních okamžiků Usámova života. Přes všechno strádání se tři z pěti manželek k Usámovi vrátily.


25.3.2013  Respekt