Čtenářské recenze

Odpusťte mi, Váš Leonard

Redakce (07.01.2015)
Odpusťte mi, Váš Leonard Odpusťte mi, Váš Leonard

Taky znáte ty chvíle, kdy máte pocit, že už nemůžete dál? A kdybyste právě měli po ruce zbraň, řekněme něco starého, ale funkčního po dědečkovi, napadlo by vás... Nebo byste ji dokonce vzali do ruky a začali přemýšlet...?

Leonard Peacock tuto možnost zvážil a dokonce se pro ni rozhodl. V den svých osmnáctých narozenin se zabije. Nejdřív zastřelí Ashera Beala a pak sebe.

Jaké to je procházet městem, když nikdo nemá nejmenší tušení, že v batohu na zádech se vám skrývá důkladně zabalená smrtící zbraň? Usmívat se na souseda, pozdravit ředitele školy, sednout si do lavice ke svým spolužákům, když v mysli už vidíte tu kulku, co provrtá hlavu vašemu nejlepšímu kamarádovi...

A proč? Proč to všechno?

Je možné, aby člověk byl opravdu tak strašně nešťastný – a tak dokonale sám, aby se rozhodl pro tak krajní řešení?

Den je zatím moc hezký, slunečný. Leonard volným krokem vkráčí na pozemek školy, do třídy ovšem zatím nepospíchá. Už nemusí pospíchat. Posedí si tady na lavičce v malém parku na dvoře...

Baví mě předstírat, že jsem vězeň v tmavé, vlhké cele, který má povolenou jenom čtvrthodinu na dvoře denně. Díky tomu si to nikdy nezapomenu náležitě vychutnat. Totéž dělám i dneska, když mi na rameno zaklepe zástupce ředitele Torres a řekne: „Nerad vás vyrušuju z rozjímání, pane Peacocku, ale neměl byste být ve třídě?“
Rozesměju se, protože se chová povýšeně jako vždycky. Netuší, že u sebe mám P-38, že bych ho mohl na místě střelit do srdce, pouhým stisknutím spouště ukončit jeho život a že nade mnou nemá absolutně žádnou moc.


Je to zákeřná myšlenka, nebo jen hloupý výkřik utrápeného srdce?

Co vás ovšem bude určitě nejvíc zajímat – skutečně to udělá? Nebo to třeba přežije jenom jeden z nich dvou? A možná nikdo – a jejich příběh dovypráví třeba Leonardův oblíbený profesor, pan Silverman?

Přemýšleli jste někdy o všech těch večerech, které jste prožili a už si na ně vůbec nevzpomínáte? Večery tak všední, že se je váš mozek prostě neobtěžoval zaznamenat? Stovky, možná tisíce večerů uplynou, aniž by se nám zapsaly do paměti. Neděsí vás to někdy? Co když si váš mozek špatně vybral a místo důležitých večerů uchoval ty nedůležité?

Nechybí romantická linie, nevinná první láska a nepříliš tragické zklamání, nechybí svérázný soused, u něhož hrdina vždycky najde milé slovo, i kdyby to byl jenom citát z filmu, a taky prapodivné, tiché přátelství s jedním nečekaně talentovaným íránským houslistou...

A příběh je to kouzelný. Ovšem taky hodně temný. Nemůžu říct, že doporučuji. Určitě ne všem. Asi je to na zvážení každého čtenáře...

Autorka recenze: Kamila Poláková

* * * * *