Rozhovory

Od poloviny románu už jsem mohla i jíst

Redakce (13.08.2010)

Překladatelka Michala Marková je autorkou české verze románu Laskavé bohyně od Jonathana Littella.

LN Jaké bylo trávit tolik času s esesákem, vypravěčem románu?

Strašné. Bylo ovšem zajímavé pozorovat, jak za ten rok a půl postupně okorávám - zhruba od poloviny knihy jsem byla schopná se při práci i najíst.

LN Ve Francii se psalo, že autor dostatečně neovládá francouzštinu.

Je to něco, co postřehnete jen těžko, pokud francouzština není vaším mateřským jazykem. Anglicismy byly Littellovi velice vytýkány; ozvaly se dokonce hlasy, že knížka původně vznikla anglicky, a Littell tudíž dostal francouzské literární ceny neprávem. Pro mě ale byla tahle zvláštnost knihy paradoxně velkou výhodu v tom, že text byl stylisticky prostý a jazykově velice korektní - autor s jazykem, ve kterém není na sto procent doma, zacházel opatrně, a tím mi jako překladatelce usnadnil práci. Navíc jsem se často pro radu uchylovala k seznamu, který vytvořil jeden z Littellových kritiků a v němž horlivě uvádí na pravou míru pasáže a výrazy, které považuje buď za vyložené anglicismy, nebo za neobratnosti. Pro Francouze ovšem musí mít text, který v jejich jazyce napsal cizinec, nutně ještě jeden rozměr navíc, a mně je líto, že jsem do češtiny tenhle zvláštní rys románu nemohla převést.

LN Dosud jste byla známa jako překladatelka z angličtiny. Byly tedy Laskavé bohyně prvním větším překladem z francouzštiny?

Ano, zatím jsem se k překladům z francouzštiny až na občasnou detektivku moc nedostala, z angličtiny se zkrátka překládá víc. Za trpělivost jsem byla odměněna Littellovou knihou, která má na osmi stech padesáti stranách jen asi dvě stě odstavců. Zato teď se chystám na komiks, na padesáti stranách je jen asi sto slov, a moc se na to těším.

Popis titulu
Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano - francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po "průmyslové" období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý - nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti.
Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.