Recenze

O despotickém otci Klausi Kinském

Redakce (23.08.2013)
O despotickém otci Klausi Kinském O despotickém otci Klausi Kinském

Pola Kinski se narodila jako první dítě slavného německého herce Klause Kinského. Po ní přišly na svět (s různými matkami) ještě sestra Nastassja a bratr Nikolai. Všichni sourozenci se taktéž stali herci. Ve svých pamětech Zraněné dětství líčí Pola vyrůstání s despotickým otcem, který ji, jak píše, od jejích pěti let sexuálně zneužíval. V rozhovoru pro německý deník Stern uvedla, že motorem k napsání pamětí byl především vztek ze všeobecného obdivu k otcově památce (zemřel v roce 1991, Pola se s ním od svých devatenácti let nestýkala).

Záměr vyšel, kniha vzbudila pozdvižení, pohoršení a na několika místech také pochybnosti o pravdivosti slov Kinské (zaznívala především otázka, proč s vydáním knihy čekala dvaadvacet let). Za hodnověrnost Poliny výpovědi se však postavila také Nastassja, jež sice o vlastním zneužívání nic neřekla, ale potvrdila, že otec svou rodinu týral a že byla ráda, když zemřel.

Je možné recenzovat knihu, která je pro autorku spíš terapeutickou službou než literaturou? Jak posuzovat, jestli je vylíčení Kinského nočního plížení k dceři do pokoje dost přesvědčivě nechutné? Četba Zraněného dětství je přesně taková, jak si čtenář myslí - zraňující. Autorka líčí dětství s chladnou matkou, která se po nevydařené známosti s Kinským znovu vdala a porodila další dítě.

Právě narůstající lhostejnost k dceři pak byla zřejmě živnou půdou pro Kinského choré choutky (mimochodem po vydání knihy matka tvrdila, že si na dceři nikdy ničeho nevšimla).

Kinski pak dívce namluvil, že to, co s ní provádí, dělají všichni otcové svým dcerám na celém světě. A malá Pola mu uvěřila. Jezdila za ním po světě, rozdvojená mezi odporem a fascinací, a on o ni pečoval jako o svou dětskou manželku.

Zvlášť mrazivé - a dodávající celé výpovědi na hodnověrnosti - jsou pasáže, ve kterých autorka upřímně popisuje, jaké výhody pro ni podivný vztah s otcem měl (únik od matky plně soustředěné na novou rodinu) a že občas vychytrale využívala moci, kterou nad psychicky nemocným mužem měla.

Pokud se čtenář na chvíli odpoutá od tragičnosti ženina osudu, možná si všimne stylu a literárních figur knihy. Kinski je úsporná, má cit pro zkratku a dobrý pozorovací talent na významné detaily, a ani v rámci takového tématu nesklouzla k obscénnosti.

Naopak, jako by se chtěla vymezit proti zážitkům svého mládí, soustřeďuje se hlavně na rozumové prožitky a citovou stránku svého mladšího já, tedy všechno to, co na ní otce nikdy nezajímalo. Vždyť i posledním slovem knihy je duše.

„Vydávám se na cestu hledat svou duši," píše Kinski. Snad pro ni byl proces psaní nápomocným kompasem.

20.8.2013, Právo, str. 9 Kultura
Klára Kolářová